Evžen vyšel v županu z koupelny, přičemž si utíral hlavu ručníkem. Začal si pohvizdovat, ale protože neviděl pořádně před sebe, tak narazil do vzrostlé kytky. Zároveň se kopl palcem do jejího květináče, načež se přes rozvětvenou kytku skácel na koberec.
„Jau! Sss…ááá! Zatracená kytka!“ vyhrkl vsedě na koberci a dlaněmi si držel pravé chodidlo.
„A půjdeš vopravdu na chodbu, jak to chce Renata!“ řekl si naštvaně a postavil se na nohy. Potom dokulhal do předsíně pro bačkory, které si nazul. Pak obouručně nadzvedl květináč, došel s ním před dveře na chodbu a po jejich otevření donesl kytku na stolek, který byl pod oknem.
„Tak! A už nebudeš v bytě překážet!“ zkonstatoval, přičemž se chodbou rozlehla rána. Ve zlomku vteřiny se zadíval za zlého tušení na dveře od bytu, k nimž vzápětí doběhl.
„Do hajz…!“ vydralo se mu z úst. A zároveň si uvědomil, že měl otevřené dveře na balkon.
Chvíli se zmateně díval na povrch hnědých dveří, načež mu zcela došlo, v jaké se ocitl situaci.
 Uběhly sotva dvě minuty a uslyšel hluk zpoza dveří sousedního bytu, přičemž také zaslechl dětské hlasy. Rozpačitě se zadíval na župan, své nohy i bačkory a pak se rozeběhl chodbou kolem výtahu ke schodišti, co vedlo do dalšího patra. Za okamžik přikrčený na posledním schodě poslouchal, jak sousedka s dětmi vyšla na chodbu. Když všichni nastoupili do výtahu, tak si odechl si. Ale vzápětí zaslechl, jak někde nahoře v domě bouchly dveře. A o chvíli později bylo slyšet, jak kdosi sbíhá schody, což jej vyděsilo, a tak se rozeběhl po schodišti dolů. V bačkorech se mu však špatně běželo, což mělo za následek klopýtnutí. Na posledních schodech se vzápětí rozplácl a skutálel se na podlahu pod nimi. Rychle se ale vzpamatoval a po čtyřech dolezl za roh zdi. Přitom si však přišlápl dolní část županu, opět se rozplácl na studivé podlaze, na níž se okamžitě začal plížit. 
 To už ten, co sbíhal patra, proběhl tím patrem, v němž se Evžen nacházel. A on si náhle uvědomil, že to s tím plížením přehnal, protože se proplížil kolem zdi, ve které byla výtahová šachta až skoro ke schodišti, co vedlo do patra pod ním.
„Krucinál, co já tady blbnu!“ pomyslel si a vstal. Potom začal nervózně chodit po patře sem a tam, přičemž přemýšlel, jak se dostat do bytu.
„No jasně! Přelezu z balkonu na balkon. Že mě to nenapadlo rovnou!“ řekl si a rázným krokem došel ke dveřím, které se nacházely vedle dveří jeho bytu.
Po zazvonění se hned ve dveřích objevil soused pan Konvalinka, který se na něho překvapeně zadíval.
„Dobrý den. Mám takovej malej problém. Zabouchly se mi dveře a potřeboval bych se přes váš balkon dostat na svůj balkon,“ sdělil mu hned.
„Cože?“ vyhrkl užasle pan Konvalinka.
„Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici. Tak to nebude problém,“ řekl mu, přičemž na chodbu vyběhla černobílá kočka.
„Chytni Micku!“ ozval se vzápětí z bytu výkřik pani Konvalinkové. Micka mezitím proběhla napříč patrem a vběhla na schodiště vedoucí o patro výše.
„Co se děje?“ vyhrkla poté, co se objevila v předsíni.
„Tady pan Kadlec chce lízt z našeho balkónu,“ řekl Konvalinka.
„Co? A kam?!“
„Na svůj balkon. To zvládnu. Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici.“ řekl jí pohotově. Ale přitom se ozval z hořejšího patra zuřivý štěkot psa.
„Ježišmarja! To je ten jezevčík Vránů. Honem běž pro Micku!“ vykřikla Konvalinková na manžela. A ten se rozeběhl ke schodům. Evžen zase vběhl do předsíně a za okamžik byl na balkoně. Ale plán na přelezení mu zhatil jeho satelit, který byl umístěn na zdi vedle balkonu. A tak náhle zůstal zaklíněn v poloze ležmo mezi dvěma balkony. Konvalinkům tedy nezbylo nic jiného, než ho dostat zpátky na balkon. Přitom se však zamotali do zavěšeného prostěradla, které kolíčky neudržely. A záhy se všichni ocitli na dlaždičkách balkonu za nadávání paní Konvalinkové.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI