Kulky tříštily skla v oknech vlaku, přičemž Johny Wejtasa dolezl na konci uličky k poslednímu kupé, kde se zády opřel o hranu sedadla. Zároveň nabil pušku několika náboji a hned poklekl. Poté se přikrčil u spodní části sedadla. Přes okno, ve kterém bylo několik děr po kulkách, spatřil jedoucího muže na koni. Zalícil na něho a stiskl spoušť. Jezdec rozhodil rukama, v sedle se zvrátil dozadu a spadl na zem. Pak Wejtasa přikrčen prudce otevřel dveře na plošinku vagonu. Za ní byl už uhlák lokomotivy. Na něm ležel muž, který střílel z pušky. Ve stejný okamžik uviděl těsně vedle vagonu cválajícího koně. Jezdec v jeho sedle měl v pravé ruce kolt a pálil. Skoro vleže na něho vystřelil. Muž na koni vykřikl a spadl na zem. Vzápětí se objevil další jezdec.
Wejtasa znovu zalícil na muže v sedle, když v tu chvíli uslyšel výkřik od toho, co ležel na uhláku. Koutkem oka zahlédl, jak se sesul podél strany z uhláku k zemi. Pak se ohlédl za sebe, kde uviděl dvojici mužů na koních. Nad sebou zároveň zaslechl svištění kulky. Vystřelil nadvakrát. Přes hlaveň pušky, která se zahalila do obláčku dýmu, postřehl hroutícího se jezdce. Opět vypálil, když ve stejný okamžik uslyšel za sebou hluk. Pootočil se a spatřil muže, který skočil ze sedla koně na plošinu vagonu a v ruce měl kolt.
Třeskl výstřel. Kulka se zaryla těsně vedle něho do dřevěné podlahy, na které se předtím prudkým pohybem odvalil do strany. Přitom pravou rukou udělal pohyb, jímž pouzdro, v němž měl kolt trochu nadzvedl. Vzápětí se ozval další výstřel. Na konci pouzdra se objevila díra, z níž se kouřilo. Muž na plošině vytřeštil oči, zavrávoral a poté spadl bezvládně na něho. Hbitě jeho tělo ze sebe odvalil, načež vytáhl kolt. Napřáhl ruku a mířil na cválajícího koně, jehož jezdec svíral v rukou pušku. Po třech výstřelech se koni podlomily nohy, padl na zem a zalehl i jezdce.
Prérií zněly poslední výstřely a jezdci na koních náhle ve zvířeném prachu mizeli od jedoucího vlaku pryč. Wejtasa vylezl na uhlák a pohlédl na plošinu na konci lokomotivy. Na ní leželo bezvládně tělo topiče, zatímco muž řídící lokomotivu rychle přikládal uhlí lopatou do kotle.
„To je štěstí, že vás netrefili,“ řekl mu.
„Měli snahu. Schytal to za mne Sam. Dva sem poslal do horoucích pekel. Mušku mám pořád ještě dobrou,“ odpověděl a ukázal na pušku opřenou vedle kotle.
„Tak, to je dobře. Máte svou zásluhu na tom, že se ti banditi nezmocnili vlaku.“
„Jo, já už zažil i dva útoky indiánů…“
Poté prošel Wejtasa celý vlak a zjistil, že ve vlaku zbyla už jen hrstka mužů a k jeho nepříliš velké radosti mezi nimi byl i ředitel Ronald Stevenson.
„Vidím, že jste zraněn,“ oslovil ho, když uviděl na jeho hlavě obvaz.
„Ti banditi stříleli z obou stran. Já i můj sekretář jsme jich určitě několik zabili.“ řekl a rozklepaný sekretář Charles Wills kýval hlavou.
„Tak to je úžasný. A ani jste nevystříleli moc nábojů,“ mínil, když očima přehlédl pás nábojů, co měli kolem pasu. Na nich bylo jen několik prázdných míst.
„Jak to myslíte!“ vyhrkl ředitel.
„No tak, jak myslím.“
Dveře vagonu se náhle prudce otevřely a v nich stál muž, který se tvářil dost vážně.
„Zezadu se k nám blíží lokomotiva,“ řekl hned.
„Cože?“
„Je to nějaký divný.“
Wejtasa hned vyběhl na plošinu vagonu a poté vylezl na střechu. Upřel zrak do dálky a spatřil na kolejích za vlakem přibližující se lokomotivu, nad kterou stoupal hustý dým. KONEC ŠESTÉ ČÁSTI |
josefk 
aldebaran 