Stromy vrhaly v měsíčním světle stíny a cvrkot cvrčků jen podtrhoval majestátnost noci, ve které trojice mužů neměla ani pomyšlení onu atmosféru vnímat.
„Začínaj jít našim směrem,“ řekl podplukovník Michal Novotný, který se přes větší keř zadíval směrem k silnici, na niž němečtí vojáci vytvořili rojnice.
„Nemít tu bednu, tak bychom proklouzli,“ zkonstatoval kapitán Jan Skácel.
„Musíme proklouznout i s tou bednou!“ mínil podplukovník.
„Za pár minut budou tady!“ ozval se major Karel Pokorný, který v podřepu sledoval vzdálené postavy vojáků, což mu umožňovaly brýle, jimiž viděl jako ve dne.
  Nadporučík Mirek Vincent sedící v automobilu, který byl obklopen ochranou clonou, se díval na monitor obrazovky. Na něm z ptačí perspektivy viděl postupující rojnice Němců. Ovládačem, jímž řídil na dálku miniletadélko, které mělo mikrokameru, začal pohybovat. A brzo na obrazovce viděl onu trojici můžu, jak rychle jde vysokým porostem podél řídkého lesa. K němu se druhé straně přibližovala rojnice německých vojáků.
„Rychle dojděte podél toho lesa na jeho konec. Je tam několik houštin. Dojedu si pro vás!“ sdělil jim přes vysílačku a poté najel autem na pole.
  Muži nesoucí bednu se rozeběhli, jak jen rychle to šlo. Porost lesa je chránil před spatřením ze strany vojáků, kteří se už ocitli u prvních stromů. O chvíli později trojice mužů přikrčeně došla ke skupině několika houštin, u nichž zalehli. Přes vysoký porost poté sledovali postavy Němců. Vzdálenost mezi nimi byla už jen několik desítek metrů.
  Neslyšně a nespatřeno jelo auto po poli. Nadporučík přes přední sklo pozorně sledoval jdoucí vojáky, kterým viděl jen záda. Jeho snahou bylo projet mezi dvěma Němci, co šli před ním. Pevně držel volant a  zároveň střídavě hleděl po obou vojácích. Stále se k nim přibližoval a vzápětí vjel mezi ně. Poté uviděl kráčející německé vojáky přes obě dveřní okénka.
  Trojice mužů svírala ve svých rukách pistole. Postavy vojáků se přibližovaly a jejich siluety nabíraly na hrozivosti.
„Už sem skoro u vás! Vocloním auto, až budu v zákrytu za těma křovinama!“ sdělil jim po vysílačce nadporučík, načež se přibližoval ze strany k houštinám.
„Šlápněte na to! Za chvíli uvidíme bělmo vočí Němců!“ odpověděl mu vysílačkou podplukovník a pohlédl v ten směr, kde kráčela dvojice vojáků.
Major Pokorný se v podřepu krčil za hustými větvičkami křoví a přes ně viděl přibližující se vojáky. Pozvedl pravou ruku s pistolí a namířil jí na oba Němce. Přitom ucítil pod svou pravou nohou kámen. Hlavou mu bleskla myšlenka, kterou pohotově realizoval. Uchopil kámen a mrštil ho velkým obloukem prudce do strany. Vzápětí dopadl za hlasitého praskotu do porostu několik metrů od nich. Oba vojáci se hned zastavili a vrhli se na zem do porostu, přičemž zalícili zbraně v ten směr kam dopadl kámen.
  Ve stejný okamžik se těsně za skupinou houštin objevilo auto. Vozidlo zastavilo přímo u nich. Hned do něho naložili bednu a nasedli. A automobil byl vzápětí opět neviditelný.
„Sakra! To bylo na poslední chvíli!“ konstatoval kapitán Skácel a jako ostatní přes okna sledoval, jak se v blízkosti vozidla objevují Němci. Žádný z nich k místu, kde auto stálo nedošel a vojáci prošli kolem v jejich blízkosti.
„Už jsem počítal i s tím, že jich pár budu muset přejet,“ pronesl nadporučík Vincent, když jeli směrem k silnici, na niž poté najeli.
„Vždy jsou vaše akce takhle napínavý?“ zeptal se major.
„No, že se vyzvedávání bedny takhle zkomplikuje sme vopravdu nečekali,“ mínil podplukovník a dodal: „Tady musíme být připraveni na vše.“

                               KONEC