Trojice mužů stoupala zalesněným svahem do kopce k místu, kde hodlali kopat a po několika minutách došli do blízkosti zříceniny.
„Ta bedna se nachází přímo pod váma,“ informoval je přes naslouchátka, která měli v uších, nadporučík Mirek Vincent, který vše sledoval přes miniletadélko. To mu umožňovalo také vidět pod zem.
„Tak fajn, jdeme kopat,“ řekl podplukovník Michal Novotný a sundal ze zad batoh, ze kterého vytáhl rozkládací krumpáč. Kapitán Jan Skácel a major Karel Pokorný učinili totéž.
„Ještě než začneme kopat, mám dotaz. Vopravdu není u bedny nebo v ní nějaká nástraha?“ zeptal se přes mikrofónek Novotný nadporučíka.
„U ní nic není a v bedně je zabalená podlouhlá věc. Nic nenasvědčuje tomu, že by tam byla nějaká nástraha,“ odpověděl nadporučík, který měl na obrazovce monitoru  rentgenový obrázek bedny a jejího okolí.
  Vzápětí začalo kopání a zdálo se, že nic nemůže jejich počínání narušit. Kromě dole pod kopcem omámeného spícího hajného v širokém okolí nebyl nikdo, kdo by je nějak mohl ohrozit.
„Pozor! Ten hajnej se začíná probouzet!“ ozval se pojednou nadporučík Vincent.
„Cože? Ten uspávací prostředek má působit mnohem déle,“ řekl podplukovník.
„Zrovna se probudil!“
„Sakra! Toho chlapa nám byl čert dlužnej,“ mínil kapitán.
„Okamžitě ho běžte, pane kapitáne,  zpacifikovat. Nesmí utíct,  mohl by způsobit potíže. Ale rozhodně ho nesmíte zabít!“
„Provedu!“
Vzápětí se kapitán rozeběhl lesem a díky brýlím pro noční vidění běžel jak nejrychleji  to šlo.
„Už propíchává kola!“ hlásil nadporučík.
„Musíme kopat dál!“ řekl podplukovník. Oba kopali rychle dále, ale zcela se soustředili na to,  co uslyší.
„Nasedá na motorku. Pospěšte si, pane kapitáne! Nebo ujede!“ sděloval mu přes naslouchátko nadporučík.
 Skácel skrz stromy viděl polní cestu a jejich auto, od kterého se vzdaloval hajný na motorce. V běhu vytáhl pistoli a zastavil se u jednoho stromu. Přes malý teleskopický zaměřovač na  pistoli lícil na zadní kolo motorky. Pak stiskl spoušť. Vystřel díky tlumiči nebyl slyšet. Kulka se zaryla do dolní části kmenu stromu, za nímž motorka projížděla. Ta poté zajela za hustý porost.
„Pane podplukovníku, nepodařilo se mi zasáhnout zadní kolo motorky,“ hlásil při vbíhání na polní cestu. Ta se stáčela podél pole a hajného už neviděl.
„Jede rychle k silnici. A jestli zahne směrem k vesnici, tak se potká s náklaďákem,  ve kterým jsou němečtí vojáci!“ ozvalo se varovaní nadporučíka.
 Všichni čtyři muži ztuhli. Vincent  na obrazovce monitoru viděl, jak hajný vjíždí na silnici a jede tím směrem,  odkud přijíždělo nákladní vozidlo.
„Za chvíli se potkaj. Už vidí ten náklaďák. Mává rukou. Zastavil ho…,“ hlásil jim.
„Okamžitě zničte auto!“ uslyšel v naslouchátku kapitán hlas podplukovníka.
„Ano,  pane!“
„Je to špatný. Hajný jede zpátky po silnici a náklaďák za ním.“
„Co teď budeme dělat pane?“ zeptal se major Pokorný.
„Musíme tu bednu vykopat. Němci to tady všechno určitě prohledaj. Našli by ji. Rychle kopejte!“
Oba maximálně napnuly své síly a díra v zemi se rychle zvětšovala. Mezitím vjelo nákladní auto na polní cestu a směřovalo rychle k zalesněnému kopci.

                    KONEC TŘETÍ ČÁSTI