Dunivé rány sílily. Všichni tři na sebe nevěřícně hleděli a zároveň cítili chvění podlahy, jako by začalo zemětřesení. „Co se to tady děje?“ zeptal se Mirek, který pocítil mrazení v zádech. „To teda nevím,“ mínil kastelán. „Tady vopravdu straší,“ ozval se Lukáš. „No, ty rány jsou divný, ale…“ kastelán nedopověděl, protože rány ustaly a chvění podlahy také. Zdálo se, že venku náhle ztichla i bouře. Okny v chodbě k nim pronikalo jen světlo blesků. „ Vypadá to, že je po bouřce,“ konstatoval Mirek. Pak se však odkudsi v nastalém nepřirozeně tichu ozval chorálový zpěv. „To je pokračování tvýho vystoupení?“ zeptal se Lukáš svého strýce. „To určitě ne. Vždyť je vypnutej proud,“ řekl mu strýc. „Co to teda ale je?“ zeptal se Mirek. Zpěv zněl jako by odevšad a pojednou přešel v příšerný smích, který za skučení meluzíny zesílil. Přitom se jich zmocnil pocit, že smích prolétává hradem křížem krážem. Pak náhle ustal. „To byl příšernej smích,“ vyhrkl Mirek. „Nevím, co se to tady děje, ale nelíbí se mi to,“ řekl kastelán. Bouře venku propukla nanovo. Hromobití neustávalo. Dveře se na chodbě prudce otevřely a vzápětí zavřely. Vytřeštěnýma očima to sledovali, načež se opět ozval jim už známý smích. „Já tu nebudu!“ vykřikl Mirek a rozeběhl se chodbou. I Lukáše a jeho strýce se zmocnil strach, načež běželi rychle za ním. Proběhli dlouhou chodbou, až se ocitli před zavřenými dveřmi. Bouře se venku opět náhle uklidnila. Dveře se před nimi pomalu za vrzání začaly otevírat. V kuželech světel baterek je vyděšeně pozorovali. Hned nato se zpoza nich ozvaly pomalé šouravé kroky, které se k nim přibližovaly. První vykřikl Lukáš a dal se na útěk. Strhl tím Mirka i strýce. Ke své hrůze uslyšeli, jak se kroky za nimi mění v dupot a běh. Někdo nebo něco za nimi běželo. „Nezastavujte se!“ křičel kastelán a v běhu se ohlížel. Zmocnil se ho pocit, že se ho něco snaží chytit za ramena. Pak se ozval dvojitý výkřik Lukáše a Mirka. Pohlédl před sebe a ustrnul. Ve tmě před nimi bylo velké množství svítících párů očí, které se vznášely ve vzduchu. Náhle ale zmizely. Vzápětí se ozval šelest, načež k nim přilétlo velké množství netopýrů. Vyděšeně se oháněli rukama a pak se znovu rozeběhli. Vběhli do další místnosti. Přitom se ozval zvuk zvonu. Odbíjela půlnoc. Hejno netopýrů bylo náhle pryč. „Jak to, že někdo zvoní na zvon?“ zeptal se vyděšeně Mirek. „Já nevím. Zvon už dávno ve věží přeci není,“ řekl stejně vyděšený kastelán. Dunivý zvuk zvonu se rozléhal hradem. Když přestalo zvonění, místnost, ve které se nacházeli, se rozsvítila. Velké dveře na konci místnosti se otevřely a v nich se objevil zástup postav ve starodávném oblečení. Zůstali stát jako přibití. Hrůza je zcela ochromila v jakémkoliv pohybu a jen se zmohli na výkřik. Lukáš i Mirek se skoro současně vzbudili v postelích, přičemž křičeli. Zpoceni se na sebe zadívali a zhluboka dýchali. Oknem do místnosti pronikaly první sluneční paprsky. „Zdál se mi příšerný sen,“ řekl Lukáš. „Mě taky.“ „A vo čem?“ Hned si navzájem svůj sen řekli a ke svému překvapení měli zcela stejný sen. O něco později na hrad přijel na motorce strýc Lukáše. A sotva je uviděl sdělil jim: „Tak si představte, že jsem měl v noci sen, že jsem tu s váma a že tu strašilo.“ Oba svorně otevřeli překvapením ústa a zdálo se jim, že zaslechli na okamžik smích. KONEC |