Jindra v kominickém oděvu zasunul klíč do zámku od dveří, za kterými byla půda. Nemusel však odemykat, protože nebylo zamčeno. Dveře se pomalu za vrzaní otevřely. Pak uviděl rozlehlou půdu, přes kterou bylo nataženo několik prádelních šňůr a na nich pověšené prádlo. Vkročil tedy dále a prošel kolem první řady pověšeného prádla.
„Co tady děláte!?“ ozval se náhle odněkud přísný ženský hlas a on spatřill mezi dvěma pověšenýma prostěradly vykukovat zamračený obličej.
„Dobrý den. Já jdu čistit komíny,“ odpověděl.
„Kdo vás sem pustil?“
„Majitel domu pan Bílek. Půjčil mi i klíče.“
„Hlavně se nedotýkejte toho prádla. Je zrovna vypraný. Vy jste mi tu scházel, celej vod sazí.“
„Já jsem ještě dneska žádný komín nečistil.“
„Tak hlavně, až polezete zpátky, tak si dávejte pozor. Já to nebudu kvůli vám prát znovu!“
„Nebojte. Dám si pozor,“ řekl a myslel si o té ženě své. Pak se shýbl a podlezl kratší pověšené prádlo. Další musel už podlézat po kolenou, protože velké kusy prádla mu jinak podlezení neumožňovaly. Přitom doslova cítil pohledy oné ženy a opravdu postřehl, že ho bedlivě sleduje.
Konečně se poté dostal ke střešnímu okénku, které otevřel a chystal se jím protáhnout na střechu. V tu chvíli se opět ozvala žena.
„A nezavírejte to vokno! Aspoň to prádlo dřív uschne.“
„Jo. Nechám ho votevřený,“ odpověděl a co nejrychleji se protáhl okénkem na střechu.
  Na kolmé střeše se rukama zachytil tašek a pomalu v přikrčené poloze lezl až na konec střechy, kde si sedl. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po okolí. Sotva zrakem přehlédl protější střechy domu, nechtěl v první chvíli věřit vlastním uším. Od zdola se ozval opět ženský hlas, až málem v první chvíli ztratil rovnováhu.
„Haló, pane kominíku! Já jdu domu a budu muset zamknout půdu, aby se na ní netoulaly děti. Zámek zlobí, tak vodemykejte pomalu, abyste nezlomil klíč!“
„Jo! Díky za upozornění!“ zvolal a měl sto chutí ještě něco dodat.
„Zatracená baba. Ta by snad byla schopna vylézt sem za mnou nahoru,“ pomyslel si a opět se rozhlédl. Střechy okolních domů byly nižší a měl hezký výhled na velké množství střech staré zástavby, na kterých se nacházely komíny a antény. V dálce viděl několik kopců, které se táhly podél města.
„Sakra, to je horko,“ řekl si a pohlédl na zářící slunce, jehož paprsky lákaly k opalování. Nepodlehl a opatrně se přemístil níže za větší komín, u kterého se postavil.
   Rutinně začal čistit komín jako mnohokráte předtím. Zaroveň se sluneční žár stále zvětšoval, což také nezažíval poprvé. Když dočistil, cítil, jak mu pod oblečením stéká pot. Chtěl si na chvíli odpočinout a podél komínu se přesunoval do jeho stínu. Ve stejný okamžik se však jedna střešní taška pod jeho pravou nohou utrhla. Ve zlomku vteřiny ztratil rovnováhu a dopadl celým tělem na povrch střechy. Konečky prstů se marně snažil zachytit komínu, ale vzápětí sjížděl po střeše dolů až k jejímu okraji. O zlomek vteřiny později viděl vzdalující se komín a za sebou slyšel zvuk jedoucí utržené tašky. Rukama se hned pokoušel zachytit tašek, ale to se mu nedařilo. Vzápětí se tělem natočil tak, že se bokem přibližoval k okraji střechy.
  Od zdola se ozýval cinkot tramvaje a hluk rušné ulice. Zoufale se chytl samého okraje střechy a přes nohy viděl projíždějící automobily a chodící lidi. Přimražen hrůzou se v prvním okamžiku bál pohnout. Cítil, jak mu buší srdce a po čele stékají kapky potu, přičemž ta taška, za kterou se držel, se začala viklat.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI