Jirka se posadil na židli u stolu a pozoroval, jak se vedoucí stále více noří do cigaretového oblaku dýmu. A přitom si vzpomněl na ceduli na dveřích, která zakazovala kouření.
„Už jste byl na vosobním?“ zeptal se po chvíli.
„Ano. Všem mám vyřízeno.“
„To je dobře. Vidím, že jste úspěšně zvládl zkoušky,“ řekl a přitom se stále díval do nějakých papírů.
„Snad to úspěšně zvládnu i tady.“
Sotva to dořekl, vběhla do místnosti starší žena, která měla na obleku visačku s nápisem: Směnová vedoucí. Nestačil ani pozdravit a ona začala ze sebe chrlit slova jako kulometnou palbu.
„Matěj ještě nedorazil! Nemůžu se mu dovolat domů ani na mobil! Kde zase je!? Nešel včera chlastat?“
V cigaretovém dýmu se obličej vedoucího protáhl, načež se ozvalo zakašlání, které trvalo celkem dlouho. Během něho ve tváři zbrunátněl a v jednu chvíli to vypadalo, že se dusí. A hned na to měl Jirka pocit, že kouř vedoucí vyfukuje i ušima.
„Von určitě dorazí později,“ vysoukal ze sebe dávivě
„A co když bude vožralej?“
„Tak ho osobně vystřízlivím!“
„Mimochodem, Karel má taky vypito.“
„Možná Karel ví, kde je Matěj. Třeba byl s ním.“
Směnová vedoucí něco zabrumlala, otočila se na podpatku a rychle vyšla z místnosti. Chvíli vládlo v místnosti ticho, které pak přerušil vedoucí.
„Nemá moc smysl, abych vám zde něco vysvětloval. Vše poznáte během praxe. Támhle je sešit. Tam se zapisujou příchody a vodchody. Tak se tam zapište.“
Jirka vzal do rukou sešit a zadíval se na část popsané stránky a překvapením povytáhl obočí. Na linkách bylo totiž napsáno několik podivných jmen:
Lysoun
Špunt
Vigo
Fešák
Bidlo
„Tady jsou nějaký zvláštní jména,“ řekl, když si je všechna přečetl. Vedoucímu se opět protáhl obličej a vzal do ruky onen sešit. Vzápětí zpozoroval, jak vytřeštil oči sotva si ta jména přečetl. Pak se opět rozkašlal, v obličeji zrudnul, přičemž mu z úst vypadla cigareta, která mu zapadla za košili. To mělo za následek, že prudce vstal a rychle se jí snažil vytáhnout. Asi ho popálila, protože vyjekl, ale nakonec se mu jí podařilo vyndat.
„Zatracená cigareta! Ti parchanti se mi podepsali svejma přezdívkama!“ vyhrkl ze sebe. Poté vyběhl na chodbu a záhy byl slyšet jeho křik na hale.
Jirka zkoprněle seděl za stolem a zmocnil se ho pocit, že se ocitl v nějakém bláznivém filmu, což ještě umocňovaly občas po chodbě proběhnuvší a nadávající postavy.
„Kde je vedoucí!?“ zeptala se směnová vedoucí, která rázně vstoupila do místnosti.
„Zrovna někam vodběhl,“ odpověděl.
„Už jste se zapsal?“
„No, on ten sešit popadl a někam s ním běžel.“
„No nic. Já vás k někomu přidělím, kdo vás zaučí. Pojďte.“
Vstal ze židle a sotva vstoupil na chodbu, ozvalo se od jejího druhého konce:
„Jabajabadúúúú už jsem túúúú!“
Současně s tím uviděl poněkud nejistě jdoucí postavu, která svírala v každé ruce jeden kelímek s kafem.