Začalo to vlastně již před mnoha miliony let, kdy na Zemi vznikl život. Dobrá, nepokřikujte na mě! Zkrátím to, samozřejmě. Já si neuvědomila, že na své vyprávění nemám věčnost. Tedy já mám věčnost, já mám času neomezeně, ale vy ho moc nemáte. Přece jenom je lidský život krátký. Co to je takových 70, 75, nebo i 100 let proti mně!?

     Začalo to tedy před mnoha miliony let, já to ale zkrátím a pro nás ustanovíme jiný začátek. Začalo to před dvaačtyřiceti lety, třemi měsíci a sedmadvaceti dny. Tehdy se provrtala spermie do vajíčka a stalo se z nich jedno. (Vidíte, ta spermie a to vajíčko, chlapa nikde nevidíme! No není to skvělá zpráva pro feministky?) A to jedno putovalo a dělilo se to. Jedno se rozdělilo na dvě a zaniklo, zemřelo. Každé ze dvou znovu zemřelo, ale už byly čtyři. Po smrti čtyř zůstalo osm a tak dál. Každá žena, která zemřela, zároveň porodila dvě dcerky, dvojčata. A když už jich bylo více, začaly se specializovat a cestovat. A přímé předkyně mé maminky vycestovaly někam dolů. Já to tam nikdy neviděla zvenku. Ani zevnitř, vzpomínáte? Nemám přeci oči. Zato vím, jak se to místo jmenuje. Říká se tomu cervix uteri. Jak kde, samozřejmě. Někde taky Hrdlo Děložní. A to je mé bydliště. Bylo. Teď už bydlím na mnohem větším území.

     Tak to by byl můj hodně stručný rodokmen. Ach jo, škoda, že nemůžu popsat každý stupínek. Jednou bych to chtěla udělat. Hezky krůček po krůčku, od těch několika milionů let zpět až po dnešek. Příšče.

     No nic, tak pokračujeme v rozdělané práci. Nejdřív vám prozradím, kdo že vlastně jsem. Jsem úplně obyčejná buňka lidského těla, obyčejná buňka sliznice děložního hrdla. A před vlastním vyprávěním ještě důležité upozornění. Budu pořád vyprávět v ich formě (což určitě poznáte). Ve skutečnosti to ale nebude jen můj život, ale půjde o životy mých přímých předkyň i následovnic. Nedivte se té ich formě, vždyť já vám říkala, že mám v sobě vzpomínky matky a všech před ní, a tedy i ty po mně mají všechny mé vzpomínky i vzpomínky těch přede mnou.

     Měla jsem zpočátku poklidný život. Nic se nedělo. To až po čtrnácti letech a přesně stosedmašedesáti dnech se začalo každý měsíc objevovat krvácení. Příšerná věc. Bylo mi to samozřejmě nepříjemné, ale co se dá dělat. Byl to můj osud. Neměla jsem dost sil, abych to zastavila. Kdybych jenom tušila, že to nebudou jediné nepříjemnosti.

     Přesně po patnácti letech a jedenácti měsících se ke mně dostala záplava jakéhosi bílého, lepkavého hnusu. A s tím i spermie, takové potvory s bičíkama, prťaví pulci. Příšerně to šimralo, když se kolem mě snažily dostat dál do hloubky těla mé hostitelky. Vlastně do hloubky mě samotné. Vždyť ta žena jsem mnohokrát zmnožená já. Byly to hrozné zážitky. Není nic horšího než být ulepená a zlochtaná. Kdybych alespoň nebyla lechtivá. Strašně se na svou hostitelku zlobím, protože mi takové zážitky připravovala až moc často. Neutekl snad žádný měsíc, aby to neudělala. A občas i vícekrát denně. Jediný oddych od tohoto jsem měla při tom krvácení. Prostě z bláta do louže, z louže pod okap.

     Další úžasný zážitek nastal na výročí dvacátých narozenin. To totiž hostitelka rodila. Je to strašně hloupá ženská. Představte si, snažila se protlačit tělíčko dítěte někudy, kde normálně není skoro žádné místo. Mimo jiné se to dělo i mezi mnou a všemi mými kolegyněmi. Nakonec teda to dítě prošlo, ale jen za cenu toho, že jsme všechny skončily neuvěřitelně zrasované. Zlatá lepkavá koupel, zlatá krev!

     Dostaly jsme se z toho, šest neděl byl klid, potom zase začaly koupele. Konec konců, nedopadla jsem zase tak špatně. Přemýšlela jsem o tom, zlaté děložní hrdlo. Představte si, že jste buňkou v žaludku, kde vás může leptat kyselina solná. Nebo třeba kdekoliv ve střevě – ty nestravitelné zbytky a plyny, nebo dokonce buňky análního otvoru! Takový odchod nestrávených zbytků, zpravidla každodenní… Zlaté děložní hrdlo.

     Dlouho jsem takové zacházení trpěla. Doufala jsem v nějaký zvrat. Toužila jsem po změně, moc jsem se chtěla pomstít. Bohužel to nebylo v mých silách. Chtělo to nějaký impuls. A ten přišel. Byl to HPV 16, tedy lidský papilomavirus 16. Ten mě osobně nakopnul a udělil mi nový směr, nový smysl života. Díky hápévéčku jsem se stala nesmrtelnou . Postupem času jsem se začala množit. Množila jsem se velkou rychlostí, rychleji než moje nenakopnutá sestra. Stala jsem se nesmrtelnou, nic moje množení neomezovalo. Dala jsem do toho všechno. Musela jsem se pomstít sobě samé za zacházení se mnou samotnou. Krvavé a spermatické koupele, cha. Uvidíš, co zase dokážu já. Budu se množit a množit a růst. Jsem totiž nesmrtelná.. Nic mě nezastaví.

     Hezky jsem se množila, ale stále jsem se bála, aby se na mě nepřišlo.Pravda je, že doktoři mě mockrát neviděli. Vyšetřená jsem byla jen párkrát za těch dvaačtyřicet let. Jen aby něco tu bláznivku nedraplo a nerozhodla se jít na gyndu. Mohl by to také být můj konec. Byla jsem strašně moc zranitelná. Dnešní medicína, ta zná tolik zbraní. Já se v nich samozřejmě nevyznám, ale jisté je, že bych to nemusela přežít. Je to podlost, zabíjet ubohou, dělící se buňku. Vždyť co jsem komu udělala? Jak jsem těm parchantům doktorům ublížila? Zabíjím snad já je? Tak ať mě taky hezky nechají!

     Přála bych vám zažít takový strach. Každý den jsem děkovala, že mohu žít, že jsem včerejšek přežila. Každý uplynulý den bez skalpele, záření nebo nějakých cytostatik v mé blízkosti byl skvělý. Každý den se naštěstí zvětšovala šance, že bych takový zásah přežila a souboj vyhrála.

     A pak už bylo v hrdle málo místa. Musela jsem dál. Nechtělo se mi přestávat s dělením, množením a násobením šancí na přežití. Musela jsem hledat jinde svůj životní prostor. Začala jsem si razit cestu do sousedství. Postupně jsem pronikla do každičkého orgánu v pánvi. Nebylo místečka, kde bych se neobjevila. To mi ale nestačilo. Stále jsem měla větší a větší chuť žít a tedy se i násobit. Vše mi bylo málo.

     Já mám své právo na životní prostor, proto mi uhněte, i tady budu žít já. Teď už mě doktoři nezastaví, už mají smůlu. Propásli příležitost. Jděte mi z cesty všechny mé bývalé sestry. Už nejsem jednou z vás, já jsem jiná. Jsem nesmrtelná, proto i něco víc než vy! Nesnažte se mě zastavit, nepodaří se vám to. Raději dobrovolně ustupte, protože já budu tak jako tak žít na vašem místě! Nic na světě už neohrozí mou nesmrtelnost. Budu tu věčně, kliďte se mi z cesty.

     Ha, strachy umíráte! Se mnou se vám nemůže vyplatit soutěžit, já vám to hned říkala. Nade mě není, já jsem Bůh!

     Bože, co se to děje, co se to se mnou děje? Jsem nějaká slabá. Já umírám. Potřebuju víc energie, potřebuju se množit. Pusťte mi sem víc krve, ta mi pomůže. Ta mi donese vše potřebné. Proč sem ta krev neproudí? Jaký hlupák zastavil srdce, ať pumpuje, vždyť se zabije a co je důležitější, zabije i mě! Já nechci umřít, já jsem přece nesmrtelná… Áááách, potřebuju kyslík… prosím… pomóóóóc.

†