Včera jsem se vrátil z Pece pod Sněžkou, trochu jsme se upravili, tak sorry za tenhle výlev. Nepřestávám totiž žasnout nad tupostí těch, kteří za svou profesi zvolili ochranu přírody. :o)

Rozhovor inspektora přes životní prostředí a majitele horské chaty:
Inspektor: Ty lopuchy musí pryč!
Chatař: Ale ty tu byly odjakživa.
Inspektor: Lopuch je bioindikátor znečištěného prostředí.
Chatař: Ale jak se jich mám zbavit, když tu rostou odjakživa?!?
Inspektor: Kupte v drogerii RANDAP, postříkejte to a bude po nich.

Majitelka sousední chaty o týden později: Co jste tam vylili za sajrajt?!? Zničili jste ty lopuchy, co tady byly odjakživa!!!

Osmdesátá léta. Kouří elektrárny, kouří tovární komíny, autobus mizí v oblaku černého dýmu. Jako první jdou Krušné hory. Druhé v pořadí jsou Krkonoše. Na kosodřevině se objevuje kůrovec, který jistě bude mít chuť na imisemi zesláblé větší stromy. Pracovníci KRNAPu ale mají důležitější starosti - obstarávají si přednosti na lanovkách, pronásledují babky, které si troufly utrhnout borůvku... Skončilo to leteckým práškováním celých Krkonoš (nějaký ten měsíc se pak vůbec nesmělo do lesa) a ohromnými vykácenými plochami.

Znáte z filmů pro pamětníky: dřevěné lyže, kandahár, kožené boty, bambusové hůlky. „Loučkaření“, tj. opakované využití konfigurace vlek + sjezdovka, bývalo ve všeobecném opovržení. To pravé je přece udělat si túru po horách, vyšlápnout si kopec a pak ho sjet, zastavit se někde na grog... Uděláte-li tohle dnes, hrozí vám vysoká pokuta. Co kdybyste pod třímetrovou závějí přejeli nějakou kytičku! Vždyť ani kůň na louku národního parku nesmí. Oč ekologičtější jsou motorová přibližovadla. Na jedné cestě poblíž Pece pod Sněžkou kolem mě během hodinové procházky projelo třicet sněžných skútrů, samozřejmě všechny vybavené dvoutaktními motory prskajícími kolem sebe spálený olej. V létě byla na téže asfaltce buzerována skupina cyklistů. Pokutou to neskončilo jenom proto, že KRNAPák byl jeden a sportovců osm.

A zase zpět do dob minulých. Hledívali jsme západním směrem, kterak to tam mají zařízené. Speciální ministerstvo zabývající se pouze životním prostředím, „zelené“ politické strany, různé ekologické aktivity... Rok 1990. Dočkali jsme se. Strana zelených má podle předvolebních průzkumů preference 14%. V okamžiku, kdy jejich čelní představitel otevře ústa při televizní debatě u kulatého stolu, preference klesají ke třem procentům. Ten člověk by snad nezvládl přednášku v mateřské škole. Řádně zvolený ministr životního prostředí o pár let později předvede ukázku totální nevzdělanosti pro změnu v praxi. Usoudil, že po odsíření elektráren už máme čistý vzduch, a tudíž můžeme v Krušných horách vysadit normální smrky místo těch odolných, které se po několik let pracně pěstovaly (ony totiž ty odolné mají mizerné dřevo). Zapomněl na otrávenou půdu, takže nově vysazené smrky nepřežily ani rok. Mezitím ty odolné stromky ve školkách přerostly, takže se už nedaly jednoduše přesadit. Za vrcholné číslo ovšem považuji myšlenku, že pálit uhlí je lepší než roztloukat atom - za situace, kdy máme v Jižních Čechách nejmodernější elektrárnu v Evropě. Pominu-li skleníkové plyny, síru a další lahůdky, uhlí jakožto fosílie obsahuje i radioaktivní materiály. Nebojte se, není třeba je skladovat na speciálních úložištích, jdou totiž přímo do vzduchu.

Na poli životního prostředí se udělalo bezesporu hodně práce. Odsíření elektráren (to udělal ČEZ), čističky odpadních vod (to řeší obce), auta s katalyzátory (každý majitel) atd. Vůbec mi ale není jasné, jakou pozitivní roli hrají profesionální ochránci přírody. Zatím pouze sleduji, kterak škodí.
Mimochodem, v Tatrách prý zakázali ovce...