Počišťovačka, které bůhvíproč nikdo neřekl jinak než Matka, patřila dlouhá léta k libeňskému koloritu. Od časného rána se její odulá postava ledabyle oháněla koštětem a zpestřovala tak výhled cestujícím tramvajové linky číslo 10 mezi zastávkami U kříže - Bulovka. Večer pak dojížděla do restaurace „U chcípáka“, kde svou výplatu převáděla do kapalného skupenství. Mohlo tomu tak být po všechny její dnové, nebýt osudového setkání s dlaždičem Pepou. Pepa onoho památného podvečera propil celou výplatu a přisedl si k Matce v domnění, že se jedná o kamaráda Karla, který by mu mohl eventuálně koupit další pivo. Slabomyslnou Matku oslovení Karel neurazilo, Pepovi koupila pivo, ba i výčepní lihovinu, aby se spojili v jakémsi průjezdu, ještě než si Pepa ustlal na jedné z obou kolejnic místní vlakové trati. A v tomto okamžiku začíná příběh Mařky.
Onou městskou čtvrtí se začaly pohybovat oranžové vesty dvě. Neforemné postavy v nich byly prakticky identické, na první pohled se lišily pouze věkem. Cestování tramvají či bloumání kolem tramvajových zastávek se tak stalo neopakovatelným zážitkem. Podle toho, kde jste je - vždy spolu - potkali, jste si mohli řídit hodinky. Pak ale přišel listopadový samet a s ním metla specializace. Matka byla zařazena do provozního útvaru zastávek, Mařka dostala na starost krajnici vozovky.
Změna pracovního zařazení měla zásadní vliv na Mařčin milostný život. Matka, která s nebezpečným nástrojem v ruce vždy odhodlaně bránila její neposkvrněnost, náhle svůj dohled po část dne nemohla uplatňovat. Pravda, večerní schůzky byly stále nerealizovatelným snem, přes den ale byla volná jak poštolka obecná. Nemohla se tedy již opakovat situace, kdy romantické vyznání rozžíhače pouličního plynového osvětlení bylo rázně přerušeno slovy „Na to má ještě dost času. Ještě by dopadla jako já!“ za doprovodu několika tupých úderů. Často myslila na onoho hocha, jenž v důsledku elektrifikace Libně odplul kamsi do neznáma. Bodalo ji u srdce, když si vzpomněla na jeho bezelstný pohled, a občasnou útěchu nacházela mezi opilci vracejícími se v ranních hodinách domů.
Plna myšlenek na svého lampáře se jako každého rána věnovala krajnici. Ani nezaregistrovala zvolna projíždějící luxusní limuzínu, nedopalek z ní vypadlý bezmyšlenkovitě smetla a nemohla tudíž ani tušit, jaké drama se odehrává v prostoru pro pasažéry. „Zastav,“ téměř zakřičel muž s prošedivělými skráněmi na uniformovaného šoféra. „Tahle a žádná jiná! Jedině rychlý sňatek s tímto děvčetem zabrání proradnému Červivcovi zdědit můj rozsáhlý majetek!“ I stalo se. Poté, co Mařce potřetí vysvětlil své úmysly, pochopila a přikývla. Začala se chystat velkolepá svatba...
Poměrně záhy si Mařka zvykla na nové pracovní povinnosti - solárko, sauna, módní salón, cvičení, relaxace, masáže, kadeřnice, pedikérka... Během pár týdnů se zcela zařadila mezi milionářské paničky, a to jak zevnějškem, tak duchaplností, a suverénně se stala královnou večírků. Jako stín se jí však stále vracela vzpomínka na chudého lampáře, kterak přechází od lampy k lampě a nacvičeným pohybem dlouhé tyče dává lidem světlo. „Kéž bych mu mohla dát trochu svého bohatství,“ napadalo ji v těch chvílích. V té chvíli ještě nevěděla o staré rodové kletbě...
Svatba, na kterou se sjelo patnáct tisíc hostí, se konala na exotickém ostrově jménem Mumuland. Své ano si řekli ve velkolepé katedrále ověšené girlandami barevných květů, vyměnili si prstýnky s obrovskými smaragdy a přijali požehnání samotného papeže. Vyřízení fronty gratulantů trvalo tři dny, další tři dny a tři noci trvala svatební hostina, a teprve poté nastal čas na svatební noc. Za svitu měsíce se procházeli zahradou plnou oleandrů, aby spočinuli na lavičce, kde ucítili nezaměnitelnou myrtovou vůni, a utrhli sobě plodů fíkovníku. „Jsem šťastná,“ vydechla Mařka do kuropění cikád. Dlouhý polibek ji umlčel...
„Běda, rodová kletba udeřila!“ vykřikl náhle čerstvý novomanžel a padl jako podťatý. Ani nejlepší lékařská péče nebyla nic platná. Již mu nebylo pomoci. Zoufalá Mařka jako ve snách procházela ulicemi. Nevnímala hučící mořský příboj, neslyšela štěbetání racků, nevšímala si zurčící říčky plné šplouchajících se pstruhů, a tak není divu, že nezaregistrovala ani absenci drátů elektrického vedení. Byla tak zcela nepřipravena na setkání s lampářem, který na tento zapomenutý ostrov utekl před elektrifikací. Když jej spatřila, vytřeštila oči, chytla se za srdce a padla mrtva k zemi. Rodová kletba udeřila podruhé.
|