„Letos pojedeme na Portu do Berouna,“ oznámil změnu Medvěd. „Úspěch je zaručen. Má tam být jediná silná kapela - Zrcadla - to jsou konzervatoristi a jsou nedostižní. Jinak nic - a my. Navíc za námi přijede banda roztleskávačů. A mimochodem, mám novou písničku, a představte si - skupina Klíč ji natočí na svou desku!“ Začal hrát:

...

Mít tak chuť jít ulicí a struny nahlas rozeznít
a kámen vzít a zahodit a vysmát se všem do očí.
Ten kámen pak na vodu dát, ať ho vítr kam chce může hnát,
ať může třeba uplavat, ať nemusí se ohýbat.

Ať nemusí se ohýbat ten, kdo do nebe se chystá,
ať kámen v prach se rozpadá, když v pekle málo místa.

...

Opět začala náročná předstartovní příprava v pankrácké velkoprodejně potravin. V rámci příprav jsme uspořádali koncert předškolním dětem na mikulášské besídce. V té době jsme už měli vytvořenou image - bohužel každý svou vlastní: Věra minisukni, Medvěd tehdy módní tesilky, Slávek černý frak, Igor krtečkovské kraťasy a já maskáče. Odnesli jsme si tehdy pěknou vzpomínku na vděčné publikum a bustu Lenina, kterou někdo nechal válet na chodbě. Ještě dlouho jsme se pak hádali, jestli je Panenka v tříčtvrtečním či čtyřčtvrtečním rytmu. Kapela se tehdy rozdělila na dva nesmiřitelné tábory, přičemž každý z nich prosazoval tu variantu, kterou předtím na pódiu předvedl.

A už si to svištíme osobním vlakem druhé třídy směr Beroun. Před průvodčím se tradičně i s nástroji ukrýváme na toaletě. Je tu opravdu těsno, o to věrohodněji ale zní odpověď na vytrvalé bušení na dveře: „Obsazeno!“. A opět přihlašovací formality, opět šatna, tentokrát sdílená se skupinou Spolektiv. Byli neuvěřitelně dobří a nám se ohromně ulevilo při zjištění, že vystoupí jako hosté mimo soutěž. O rok později byli vyhlášeni jako folkový objev roku. Opět pódium, reflektory, mikrofony, několikasetčlenné publikum. Tentokrát střízliví se bez větších problémů dostáváme k závěrečné - tentokrát romantické - písničce:

...

Půjdem spát do ráje, do říše snů,
pohádek nevšedních dnů,
a když noc vlahá je, zhasnul už dům,
nás pohladí polibek múz.

...

Proboha, co se to děje pod pódiem?!? Panebože, to bude ostuda. Přímo pod námi procházejí naši roztleskávači s mamutím transparentem „S Hrůzou do finále!“ Nápis je samozřejmě otočen směrem do publika.

A opět bar a opět vyhlášení výsledků. „Zase čtvrtí!!! Jak to?!?“ Zjišťujeme, že druhé místo obsadila jakási bigbítová kapela, která na Portě nemá co pohledávat, třetí místo pak skupina Roští - hráli sice příšerně, tvoří ji ale studenti místního gymnázia. Porota zjevně výkony soutěžících vůbec neslyšela, neboť na požadavek bližšího zhodnocení našeho projevu jen krčí rameny.

Krátce nato jsme se rozpadli. Medvěd odešel hrát s Klíčem, Igor vstoupil do světa jazzu, Slávek založil smyčcový kvartet, já se pustil do punku a Věra si otevřela hospodu. V hlavě mi ale vykrystalizoval zrůdný plán: Na příští Portu jdu jedině s repertoárem Sagvana Tofiho. Už se těším, až na pódiu ožijí mé oblíbené pecky:

Tam nahoře, až v oblacích, kam jen ptáci doletí,
je zámek celý skleněný, v něm žije dívka v prokletí.
Já přál bych si, když usíná, vejít do jejích snů,
je nádherná a nevinná, chci znát něhu jejích rtů.


Jsem drak, jsem drak, na to přijdeš brzy s úžasem,
jsem drak, jsem drak, budeš koukat, jaký vlastně jsem,
jsem drak, jsem drak, dračí právo velí k útoku,
jsem drak, jsem drak, sedm hlav má sedm nároků.

Třeba to do důchodu zvládnu. Vytáhnu pak v té době již nepochybně zapomenutého barda zpět na prkna, která znamenají - co vlastně?