Kdyby ty holky na E55 věděly, co je Porta, určitě by nedělaly to, co dělají.
(Honza Nedvěd v TV rozhovoru)

„Založíme folkovou kapelu a pojedeme na Portu!“ zahřímal Medvěd po pátém věnečku v kolejním bufetu a odhodlaně se chopil dvanáctistrunné kytary, aby nám předvedl první píseň budoucího repertoáru:

Mlhavý ráno po sychravý noci, vorvaný listí v zemi zahnívá,
podzimní kapitola v čase kolem nás právě se otvírá.
Začíná den a přece se tu stmívá, ta tma je zamračená a noc je studená,
severák se rozfoukal a z obličejů svál úsměv, když někdo se snad smál.

Na, na na na... No prostě hrůza.

„Budeme se jmenovat Hrůza. Lidi přijdou na koncert, poslechnou si nás a budou kroutit hlavou: 'No to byla teda hrůza' - a budou mít pravdu,“ prohlásil vítězoslavně. „Humble, ty budeš hrát na šestistrunku, Igor na flétnu, Slávek na violoncello a zpěvačku seženeme na inzerát.“ Stalo se. Z Věry, která jako jediná na inzerát reagovala, se vyklubala sympatická dívka a ještě k tomu zástupkyně vedoucí potravinové samoobsluhy, což dalo kapelním zkouškám zcela netušený rozměr. Ve vzpomínkách ožívají obchodní názvy jako Bušek z Velhartic, Avanti, Ještědské jablečné, a především námi tehdy oblíbený nápoj Stereo získaný smícháním rumu se zelenou v poměru 1:1. Den D se blížil a zkoušky nabývaly na intenzitě.

„Přihlásil jsem nás na Kladno. Konkurence v Praze je obrovská, takhle budeme mít šanci dostat se mezi tři kapely, co postoupí do krajského kola,“ prohlásil kladenský patriot Medvěd a lišácky mrkl. „Pozítří vyrážíme.“

Po nezbytných úvodních formalitách a zjištění, že na řadu přijdeme nejdřív za čtyři hodiny, jsme se usadili v šatně. „V sále je nejmíň 200 lidí, já tam nejdu!“ - „Musíme se koncentrovat,“ řekl jsem a vytáhl rum, zelenou, trychtýř a prázdnou litrovou láhev. Nikdy jsem nepoznal nic vražednějšího, než je kombinace trémy s alkoholem. „Mám nápad!“ rozjařeně zvolal Medvěd. „Humble, ty budeš v refrénu první písničky dělat vokál jako druhý hlas! S cellem to bude bomba!“ - „Neblázni, druhý hlas neudržím a i kdyby, nemáme to vůbec nacvičené.“ - „To je v pohodě, hele, zkus tohle: Hú hú húúú...“ Sevřel se mi žaludek a nezbylo než si znovu přihnout…

„A nyní vystoupí pražská skupina Hrůza,“ oznámil konferenciér. Vylezli jsme na pódium a ocitli se v záři reflektorů, ve kterých nevidíte do tmy pod pódiem, takže máte pocit samoty a intimity, před mikrofony, které nějakým důmyslným fyzikálním mechanismem odsávají zvuk, takže se ani neslyšíte. Spustil jsem vokál. Publikum se nevěřícně otočilo po violoncellistovi s pocitem, že zničehonic začal hrát neuvěřitelně falešně. Pohlédl jsem tázavě na Medvěda. Ten ukázal zuby v zářivém úsměvu, významně zamrkal a třikrát rychle kývl hlavou. Povzbuzen jeho reakcí jsem přidal vokálu na intenzitě. Později po koncertě mi vysvětlil, že jeho reakce měla znamenat „Proboha, okamžitě toho nech!“

Na závěr jsme zvolili parodii na dobovou reklamní znělku hnutí za bezpečnost silničního provozu:

...

Mámo, táto, přesvědč mě, že jezdíme bezpečně!
Osobní auťáky jsou o něco rychlejší,
alkohol a drogy jsou mi mnohem milejší.
Jsem zase v absťáku, sedám do auťáku,
snad dávku seženu a z hlavy vyženu
to věčné:

Mámo, táto, přesvědč mě, že jezdíme bezpečně!

...

Jmenovalo se to Memento. Píseň měla velký úspěch a za zuřivého potlesku jsme opustili sál. Následovalo občerstvení u baru a koncert skupiny AG Flek, po koncertě mělo přijít podrobné vyhodnocení soutěže s předsedou poroty Vlastou Redlem.

Fleci nebyli špatní, ale bylo to přebuzené, až praskaly bubínky, a portovnímu publiku tahle hudba zkrátka nesedla. Všeobecné rozčarování vyřešili elegantně tak, že na pódiu chvíli nechali jen jednoho účinkujícího - jakéhosi Radka Pastrňáka s kytarou. Rázem si publikum zcela získal. Igor tehdy prohodil cosi ve smyslu, že tady se něco velkého rodí. Za rok nato vznikly Buty.

„Máme náladu poslouchat kecy nějakýho Redla?“ otázal se Medvěd, „Není nám tady na baru líp?“ - „Pojďme, utýct můžeme vždycky,“ oponoval jsem, a tak jsme šli. Vlasta byl neuvěřitelný profesionál. Všechny ty sračky, které desítky amatérů nejamatérštějších v úmorném maratónu předvedly, měl pečlivě vyposlechnuté, setříděné a ohodnocené. „Hrůza. Vy jste se mi opravdu líbili a hrozně jsem vám přál postup. První tři kapely ale byly opravdu lepší - takže čtvrté místo. Texty máte skvělé, snad kromě poslední písně - Memento je taková laciná odrhovačka, která ale u publika vždycky spolehlivě zabere. I když ten absťák se mi fakt líbil. No... a ještě tu mám takovou poznámku, já ji přečtu: Šestkař odstřeluje krásný zvuk cella odpudivým táhlým vytím!“ Nebylo pochyb, že můj vokál zaujal opravdu každého, pouze Vlasta ale bezpečně odhalil původce. S tímhle skvělým muzikantem a člověkem jsem se pak setkal ještě několikrát.