Po dvou týdnech jsem měla tak špatnou náladu, že se mi lidi v obchodě, kam jsem chodila nakupovat radši vyhýbali. Když jsem potom vrazila do nějakého staršího pána hluboce zamyšleného nad svazkem ředkviček, podivila jsem se, že přede mnou neutekl tak, že jsem na něj ani nezavrčela, ale omluvila jsem se.

Zvedl ke mě pohled od ředkviček a zkoumavě si mě prohlížel tmavýma očima. "Nic se nestalo," usmál se. "Nejste náhodou ta slečna, co teď bydlí Na Pokraji?" zeptal se potom. Přikývla jsem. Překvapilo mě, že to ví. Doufala jsem, že jsem tu neznámá anonymní osoba, o kterou se nikdo dál nezajímá.

"Nezlobte se, že se ptám," pokračoval muž i když jsem nijak nedávala najevo, že bych si s ním chtěla povídat, "nezlobte se, ale v tom případě jsme sousedi. Bydlím vedle vás, možná jste si všimla, mám tam i svoji ordinaci. Baldomero," řekl potom a napřáhl ke mě svoji ruku. Když viděl, jak se tvářím naprosto nechápavě dodal: "Erol Baldomero, lékař." Usmála jsem se na něj. Ne, že by se mi úplně zlepšila nálada a já pak byla už navždy milá, ale rozhodně tohle setkání trochu zredukovalo temná mračna na mojí tváři. "Promiňte, já jsem Fleur Delysová, momentálně bez práce."

Stiskla jsem mu ruku a předpokládala, že on se vrátí k hloubání nad ředkvičkama a já si budu moct v klidu nerušeně nakoupit, co potřebuju. Chvíli to tak opravdu vypadalo, ale asi po dvou krocích se pan Baldmero rozhodl, že mu konverzace se mnou přišla zajímavá a že by bylo škoda v ní nepokračovat. "Slečno Delysová," pravil, odkládaje rozhodně ředkvičky do nákupního košíku, "kdybyste měla jakýkoliv problém, ať už zdravotní, nebo kdybyste třeba jenom potřebovala půjčit sekačku na trávu, stavte se, rádi vám pomůžeme."

Řekla jsem něco ve smyslu, že určitě přijdu, jestli budu něco potřebovat, ale už v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že není nic s čím by mi mohl ten laskavý i přes svůj věk stále tmavovlasý doktor pomoct.

Co se týče zdravotních problémů, kromě hospitalizace v Blázinci nikdy za celý život jsem nebyla vážněji nemocná. Nikdy jsem rozhodně nebyla vážná natolik, abych brala jakékoli léky. Proto mě tak udivovaly stále se měnící prášky v Blázinci. Moje maminka vždycky říkala, že je to chemie, kterou nepotřebuju, protože si můj organismus s nemocí poradí sám. Vždycky si poradil. A tak jsem nikdy neměla ani aspirin proti bolení hlavy.

Potom, protože jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem byla milá a že jsem se dokonce usmívala, když si v poslední době dávám tak záležet na svojí věčně zamračené image, jsem radši rychle odešla z obchodu i když jsem koupila jen část z toho, co jsem měla v plánu.

Cestou zpátky do mého provizorního domova, jak jsem si pořád opakovala, abych si náhodou nezvykla, jsem si říkala, že bych možná pozítří mohla zajet do Peterova domu. Pořád jsem to odkládala. Nechtělo se mi tam. Věděla jsem, že tam už nebudu moct vzpomínky na Petera odsunovat do podvědomí. Tam si budu muset přiznat pravdu a co hůř, budu muset začít zjišťovat pravdu, které se bojím. Pravdu, které by mohla znamenat, že moje svoboda, kterou jsem myslela, že jsem získala, není vůbec žádnou svobodou.

Byla jsem už skoro rozhodnutá, že se tam vypravím, protože se mi nepodařilo najít žádnou dostatečně rozumnou výmluvu. Pak jsem si ale řekla, že bych se neměla pouštět do takových věcí, které nejspíš vůbec nebudou příjemný, dokud nejsem klidná a vyrovnaná. Že dokud se pořádně nevyspím, neměla bych nikam jezdit.

Když jsem odpoledne seděla pod bíle rozkvetlým keřem na lavičce v zahradě a přemýšlela nad tím, jestli bych dokázala z téhle zarostlé džungle udělat zahradu, vzpomněla jsem si na ranní příhodu s doktorem od vedle, jehož jméno jsem si nedokázala zapamatovat. Možná by mi tu sekačku opravdu půjčil, kdybych ho požádala. Nechtěla jsem ho ale otravovat s takovou hloupostí a tak jsem na něj zase zapomněla. Vzpomněla jsem si na něj zase až večer, když jsem se ukládala k dalšímu marnému pokusu o spánek.

Druhý den ráno jsem už byla tak zoufalá z toho, že jsem se zase nevyspala, že jsem se vydala k doktorovu domu hned jak jsem uznala za vhodné, že by už mohl mít ordinační hodiny. Rozhodně myslím, že ho to překvapilo, když mi otevřel dveře, ale snažil se nedat to najevo. "Slečna Delysová? Pojďte dál. Zoraido, tohle je naše nová sousedka." Poslední slova patřila středně vysoké ženě, zhruba stejně staré jako doktor. Stejně jako on, i ona měla stále tmavé vlasy. Byly černé a nosila je sčesané do mohutného drdolu nad šíjí. I přes svůj věk to byla stále velice krásná žena. Jako doktor, i ona na sobě měla bílý oděv takže jsem usoudila, že je zdravotní sestra.

Usmála se a napřáhla ke mě snědou ruku. "Zoraida Baldomerová, jsem moc ráda, že vás poznávám. Manžel mi vyprávěl, že jste se potkali v obchodě." Takže manželka. Nevím jestli doktor Baldomero poznal nad čím přemýšlím, nebo jestli mu prostě přišlo vhodné to vysvětlit, ale rozpovídal se o tom, že jeho žena je sice už v důchodu, ale přesto to občas nevydrží a jde mu do ordinace pomoct. Paní Baldomerová se tomu jenom usmívala.

"Takže, milá slečno sousedko," přerušila pak svého muže, "přišla jste jenom na přátelskou návštěvu, nebo vás něco trápí? Můžeme pro vás něco udělat?" "Nemůžu spát," řekla jsem bez zbytečných průtahů a vysvětlování. Paní Zoraida nepatrně přikývla. "Takže zdravotní problémy. Dobře, posaďte se, manžel vás prohlédne a já vám vypíšu kartu. Budete mi ale muset dát pojišťovací kartičku a pak se vás ještě na pár věcí zeptám." Hrozně se mi ulevilo, protože jsem se bála, že budu muset vymyslet nějakou historku, proč nemohu donést starou zdravotní kartu.

Podala jsem jí tedy ulehčeně kartičku pojišťovny, kterou mi s ostatními doklady sehnal Peter. Mezitím se mnou doktor Baldomero provedl normální lékařské prohlídkové procedury. Nadiktoval nějaké poznámky své ženě. Potom se mě začal vyptávat na prodělaná onemocnění, zda jsem někdy brala delší dobu nějaké léky, antibiotika, kdy jsem byla naposled očkována a podobně. Řekla jsem mu všechno, co jsem si pamatovala. Kromě hospitalizace v psychiatrické léčebně.

Přesto jsem se ale snažila, aby nevěděl víc než bylo nutně potřeba. Nechtěla jsem, aby o mě kdokoliv věděl příliš mnoho. Bylo by to nebezpečné. Pokud ne pro něj, tak pro mě určitě.

"A teď k vašemu problému," řekl, když mu jeho žena pokynula, že stihla zapsat všechno, co bylo potřeba, "říkala jste, že nemůžete spát. Jak dlouho?" "Dva týdny," odpověděla jsem po pravdě. Trošku se zamračil. "Podívejte, napíšu vám nějaké prášky na spaní, i když říkáte, že léky jste vpodstatě nikdy nebrala. Chci vás ale upozornit na to, že nespavost bývá většinou projevem nějakého stresu, citového přetížení nebo nějakých podobných psychických problémů. Léky vám mohou pomoct usnout, ale dokud se nezbavíte příčiny té nespavosti, nebudete v pořádku." Pokývala jsem hlavou na znamení, že mu rozumím.

Oba se mě pak ještě ptali na to, jak se mi tady líbí a jak to vidím se sháněním práce. Řekla jsem jim, že rozhodně nehledám nic, kde bych vydělávala nějak přehnaně moc peněz a neměla čas na nic jinýho. Spíš jenom něco tak, abych se uživila. Potom jsme se rozloučili a já se vrátila zpátky.