Od pohřbu Petera Lustiga uplynlo čtrnáct dní. I přes mou nechuť jsem se odstěhovala na jih do krásného tichého domu se zahradou, který jak se ukázalo, připadl vzhledem k poslední vůli jeho majitele překvapivě mě. Překvapivě říkám proto, že ač uplynuly skoro tři týdny od Peterovy smrti, všechno, co s ním bylo spojeno bylo mnohem komplikovanější a záhadnější než dokud byl naživu.

Poslední vůle, která se objevila i s podivným notářem téměř mystickým způsobem byla napsána den po mém útěku z Blázince. Tedy v okamžiku, kdy o mě Peter ještě nic nevěděl, natož aby mohl mít tušení, že mi bude muset sehnat nové doklady a nové jméno. Ledažeby o mě věděl daleko víc, než jsem předpokládala a daleko dřív, než jsem se s ním setkala.

A takových ledažeby bylo spoustu. Notář, ze kterého jsem se snažila dostat nějaké informace, zatvrzele mlčel, až nakonec odjel, aniž by mi nechal jakýkoli kontakt na jeho ctěnou osobu. A z Peterových dokumentů a poznámek jsem taky nic nezjistila. Tak jsem měla dům, urnu s popelem tajemného Petera Lustiga, který umřel dřív než mi cokoli vysvětlil, a spoustu záhad, kvůli kterým jsem nemohla spát.

Rozhodla jsem se, že jen co to bude možné, vypravím se do Peterova domu nedaleko Blázince a pokusím se najít nějaký klíč k tomu všemu. A že toho všeho rozhodně nebylo málo. Vlastně toho bylo čím dál víc.

Když jsem si procházela v hlavě vzpomínky od chvíle, kdy mě Peter naložil u toho smetiště do auta a odvezl k sobě domů, nacházela jsem stále víc podrobostí, které buď naprosto nedávaly smysl, nebo byly přinejmenším podezřelé. Celé Peterovo chování ve spojitostech, které byly známé mně, nedávalo smysl. Všechno nasvědčovalo tomu, že Peter věděl mnohem víc než dával najevo.

Čím dál tím víc jsem začínala věřit, že buď se jedná o nějakou tajnou operaci, mafii, ochranu svědků v rámci vyšetřování smrti mých příbuzných, nebo prostě a jednoduše o moji ztrátu paměti z nějakého určitého období života, kde se možná vyskytoval i Peter Lustig.

Když jsem se nastěhovala do vilky, která nesla jméno Na Pokraji, snad proto, že opravdu stála nejen na břehu moře a z její zahrady vedly kamenné schody až k čáře přílivu, ale také, že stála i na konci ulice, hledala jsem pod každým obrazem odposlech a v květináčích skryté kamery, ale nic jsem nenašla. Děsila jsem se každého auta, které projelo kolem a čekala jsem, kdy zazvoní zvonek a za dveřmi budou stát osoby v tmavých kožených kabátech a černých slunečních brýlích.

Ačkoliv těžko říct, kdo by chtěl chodit (i když jen kvůli efektu) v černém kabátě, když venku bylo jaro v plným proudu. Dny jsem trávila většinou na zahradě vymýšlením plánů, jak nejlépe a nejrychleji zjistit pravdu o Peterovi a taky o sobě. V domě jsem se necítila bezpečně a vlastně ani dobře.

A to i přes to, že jsem skutečně z okna pokoje, ve kterém jsem spávala viděla na moře. Nebylo to moře, o kterém se mi kdysi zdálo. Tohle moře sice bylo krásné, ale byl to jenom hodně slabej odvar Moře z mých snů. Bylo světle modré a takové dobrosrdečné, skoro přátelské. To, o kterém se mi tehdy zdálo, bylo jednoznačně nebezpečné. Ne zlé, jen vzbuzující strach.

Krom plánů na rozsáhlé vyšetřování ve stylu detektivních seriálů jsem si taky hledala práci. Jasně, normálně bych měla být registrovaná někde na úřadu práce a chodit si pro podporu a čekat, jestli se někde něco nenajde. Jenže, Fleur Delysová existovala jen tak napůl a to ještě ani ne dva měsíce.

Kvůli penězům jsem vpodstatě pracovat nemusela. Na mém účtu bylo tolik peněz, že by to vystačilo čtyřčlenné rodině na deset let spokojeného života. Jenže ty peníze nebyly moje. Nevěděla jsem odkud je Peter vzal, ani proč bych je měla mít já. Takže jsem se snažila pokud možno dělat, jakože tam nejsou. Což ovšem nebylo tak úplně jednoduchý, když se vezme v potaz to, že jsem musela z něčeho žít do té doby, než se o sebe dokážu postarat sama.

Tak jsem si při každém výběru z bankomatu připadala, jako vyvrhel a zrádce vlastních morálních hodnot. Vždycky jsem pak měla chuť kartu zahodit, zapomenout PIN a rozhodně se nevracet zpátky do toho domu, co přesto, že oficiálně byl můj, můj nebyl.

Pak ale nad morálníma hodnotama vždycky zvítězil hlad nebo něco podobného a já se podrobila tomu, kam jsem byla okolnostmi, jak jsem to nazývala, abych to sama před sebou omluvila, dostrkána.

A tak jsem, kromě vymýšlení detektivních plánů a hledání zaměstnání, které by mi pomohlo najít smysl mé samostatné existence trávila bezesné noci převracením se v posteli a přemýšlením o tom, co bylo, co je a co by mohlo být. Všechno co se stalo v poslední době se stalo tak rychle, že jsem tomu nějak nedokázala uvěřit, že to byla pravda. Jenže to musela být pravda. Byl tu ten dům, ta zahrada, ty peníze na účtu. A taky ten strach.

A taky vědomí, že bych aspoň trochu měla truchlit nad smrtí svého, řekněme dobrodince. Jenže jsem to nedokázala. Vlastně jsem na něj měla ještě pořád hroznej vztek. Za to všechno, co udělal a za to, že si pak klidně umřel. Hrozně jsem se za tyhle pocity styděla, ale neuměla jsem se jim vyhnout. Tak jsem radši nad Peterovou smrtí nepřemýšlela a to tak intenzivně, že jsem skoro začala věřit tomu, že se to vlastně vůbec nestalo. A tak jsem byla čím dál víc unavená, protože jsem nemohla spát a tudíž čím dál víc podrážděná.