Nemohla jsem spát dlouho, protože když jsem se probudila, ručičky na hodinách popolezly jen o pár minut. Probudila jsem se s pocitem, že je všechno jasný, že už všemu rozumím a všechno chápu, ale byl to jen pocit, protože jsem nevěděla nic.

"Slečno?" chodbou přicházel doktor oblečený do stejného bílého pláště jako nosili moji psychiatři a já se hrozně lekla, že jsem zase zpátky v Blázinci. Rychle jsem se ale vzpamatovala a doktor si toho snad ani nevšiml. "Pojďte se mnou," ani se u mě nezastavil a pokračoval k nějakým dveřím o kus dál. Teprve teď jsem si uvědomila, že je to ten stejný doktor, který mě přijímal a který mě poslal na rengen.

Byl ještě poměrě hodně mladý, měl krátké hnědé vlasy a dolíček v jedné tváři když se usmíval. A zdálo se, že se usmívá docela rád. "Máte hlavu naprosto v pořádku," řekl netuše, že existuje spousta lidí přesně opačného názor. "Měla jste veliké štěstí," pokračoval. "Snad ho bude mít i váš přítel." Potom mi ještě řekl, že Peterův stav je, pokud on ví stabilizovaný, ale že se stále ještě neprobral. Pokud ho ovšem budu chtít vidět, tak musím počkat do zítřka.

Sedačky ve vstupním vestibulu byly poměrně pohodlné a sestřička na recepci byla patrně zvyklá na to, že si na nich občas někdo ustele, protože se vůbec nepodivila, když jsem tak učinila já. Zabalila jsem se do kabátu, ale ačkoli jsem se cítila hrozně unavená, neusnula jsem.

Měla jsem u sebe svoje věci a taky všechny Peterovy doklady, který doktoři nepotřebovali. Vím, že to co jsem potom udělala jsem asi dělat neměla, ale v tu chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlela. Otevřela jsem Peterovu tašku s různýma dokumentama.

Procházela jsem je jen tak zhruba, protože jsem vlastně nehledala nic konkrétního a spoustě z nich jsem ani pořádně nerozumněla. Pak jsem si najednou uvědomila, že držím v ruce kupní smlouvu a kompletní fotodokumentaci nádherné vilky v malém přímořském městečku. Chvíli mi to nedocházelo, jen jsem si prohlížela jak vypadají interiéry a představovala si, jak krásný to musí být tam bydlet a záviděla jsem majitelům toho domu. Pak jsem otočila na další stranu a konečně mi to došlo. Majitelem domu byl Peter. Od předvčerejška.

Velmi jasně jsem si vzpomínala, že když jsme tehdy s Peterem mluvili o tom, že bych se měla přestěhovat mluvilo se o bytě a to ještě ve spojení s přídavným jménem malý. Moje představa byla nějakého podnájmu jedna plus jedna nebo něco na ten způsob.

Tohle ale bylo rozhodně už příliš. Bylo nad slunce jasnější, proč Peter ten dům koupil. Rozhodně si přece nepořídil vilu zrovna v tom místě, kam jel se mnou podívat se po nějakým bydlení jen tak, aby se měl kde usadit ve stáří.

Zírala jsem do toho papíru a nemohla jsem tomu uvěřit. Někdo by se možná cítil neskonale vděčný nebo tak něco, ale já měla příšernej vztek. Měla jsem chuť jít okamžitě do Peterova pokoje a omlátit mu tuhle smlouvu o hlavu. To, že by mě stejně nejspíš nevnímal, vzhledem k posledním zprávám by mě zřejmě příliš nevadilo.

Tohle byl hroznej podraz a nikdo neměl právo něco takovýho udělat. Totiž, samozřejmě, že každý člověk má právo jen tak si někde koupit dům. Ale tohle nebyl jen tak dům. Tohle byl dům pro mě.

Došlo mi, jak hrozně jsem se vlastně těšila, že už nebudu muset bydlet u Petera, že mu nebudu muset být vděčná za každej chleba ke snídani, za měkkou postel, dokonce i za každý pohled do zrcadla. Při každém nadechnutí tu byla ta bezmoc proti jeho dokonalé laskavosti a tomu jak jsem byla svázána vděčností.

Nenáviděla jsem Petera za jeho samaritánský chování, za to jak z něj přímo čišelo, že je lepší než já a dokonce i za to, že je teď ve stavu, kdy si to s ním všechno nemůžu hezky vyříkat a pak za sebou prásknout dveřma.

Měla jsem sice chuť prásknout dveřma rovnou a už nikdy se s Peterem nepotkat i kdybych měla žít někde na ulici. Ale nemohla jsem. Nebylo by to fér. Vrátila jsem papíry zpátky do tašky. Nechtěla jsem už nic víc vědět. Nezajímalo mě, jakej to mělo všechno smysl, k čemu byla tahle manipulace dobrá. Chtěla jsem konečně mít možnost rozhodovat o svém životě. Sama.

"Slečna Delysová?" Nějaká sestřička stála nade mnou. Přikývla jsem, jakože jsem to já. "Pojďte se mnou, prosím vás." Zvedla jsem se. Rozhodla jsem se, že to nebude nic podstatného a že se za chvilku vrátím a proto můžu nechat všechny věci tam, kde jsou. Sestřička mě vedla chodbami až k nějakým pootevřeným dveřím.

Nechala mě vejít jako první a potom za námi zavřela. Za stolem ze světlého dřeva seděl doktor, kterého jsem viděla když nás přivezla sanitka. Myslím, že se mě tehdy na něco ptal, ale nebyla jsem si jistá na co, ani co jsem mu na to odpověděla.

Doktor vstal, přišel skoro až ke mě a chvíli to vypadalo, že váhá, co mi říct a jak mi to říct. Byla mi zima a litovala jsem, že jsem kabát nechala ležet s ostatníma věcma ve vestibulu. "Slečno Delysová, je nám to všem hrozně líto, ale nedalo se nic dělat. Váš přítel, Peter Lustig před půl hodinou zemřel. Nedalo se nic dělat, pokoušeli jsme se ho resuscitovat, ale nemohli jsme ho zachránit."

Myslím, že ještě něco říkal. Sestřička, která mě sem dovedla teď stála vedle mě s tácem na kterém ležel nějaký prášek a stála sklenička s vodou. Lehce se pode mnou zhoupla země a podlomily se mi kolena. Sestřička duchapřítomně odložila podnos na stůl a podepřela mě, čímž mi zabránila blíže se seznámit s nemocniční podlahou.

Posadila mě na židli a nacpala do mě prášek na uklidnění. Vypila jsem celou sklenici vody. Dívala jsem se na doktora, snad jsem čekala, že to všechno odvolá, že to byl jenom hloupej vtip, ale nic takovýho neudělal. Udělal něco mnohem horšího. Rozplynul se.

Byla jsem v Peterově nemocničním pokoji. Bylo tam zhasnuto, akorát malá lampička u hlavy postele byla rožnutá. Peterovo tělo leželo nehybně pod přikrývkou, tvář měl bledou a oči zavřené. Udělala jsem několik kroků až jsem stála skoro u něj. V tu chvíli Peter otevřel oči.

Duhovky se zlatě zaleskly a když si Peter všiml, že stojím nad ním, vesele se usmál. "Ztratila ses mi, miláčku," řekl potom.