Sanitka přijela během okamžiku, kterej trval celou věčnost. Bolestivě mi připomněla Blázinec, ale to už z ní vystoupili všichni ti lidi v červenožlutých vestách se spoustou kufříků a nosítkama a tak všelijak podobně. Zase se mě na něco ptali a já zase odpovídala, jak jen to šlo. Řekla jsem jim, že jsem Peterova přítelkyně a že jsem byla taky v tom autě. Rozhodli se, že i já bych měla jít na rentgen a možná i zůstat přes noc na pozorování.

Mezitím přijeli policajti. Ptali se mě na spoustu věcí a já jim musela říct svoje nový jméno a snažit se, ab to znělo věrohodně. Ptali se, co se stalo a já se snažila jim to říct. Řekli mi, že si mám vzít z auta věci o který bych nechtěla přijít, protože auto nechají odtáhnout na vrakoviště.

Vzala jsem svoje tašky a pozorovala, jak se policajti snaží domluvit s tím chlápkem z druhýho auta a jeho plačící přítelkyní. Pak mě naložili do sanitky.

Z cesty sanitkou si toho moc nepamatuju. Jediný, co jsem vnímala bylo Peterovo nehybný tělo a bledý obličej pod spoustou hadiček. Ti záchranáři na mě možná mluvili, ale jsem neposlouchala je. Ne, že bych nechtěla, ale nešlo to. Měla jsem pocit, že mi v hlavě zuří tornádo.

Spousta nezodpovězených otázek, obličeje lidí, které jsem kdysi znala i které jsem neznala, vzpomínky na věci, které se staly i na ty, které se nestaly. A uprostřed toho Peter, o kterém jsem toho věděla míň než bych měla a který přitom pomohl změnit celý můj život.

A přitom, kdyby nebylo mě, nic by se nestalo. Kdyby mě tehdy Peter nesebral u silnice, nebo kdyby se na mě vykašlal jen co by mi bylo trochu líp, nebo pokud by mě rovnou odvezl někam do nemocnice, nebo...

Byla to všechno moje vina. Kdybych zůstala v Blázinci, nic takovýho by se nestalo. Peter měl svůj život, svoji práci, určitě měl někde svoje přátele a rodinu i když o nich nikdy nemluvil a ani jsem nikdy nikoho neviděla. Určitě měl své plány, své sny. Do tohohle všeho jsem přišla já aniž bych na to měla jakékoli právo a on tu teď jen a jen kvůli mě leží v sanitce. Teprve teď jsem pochopila, co míní lidé, kteří o někom napíšou, že měl popelavou tvář.

Sanitka zastavila a Petera někam odvezli. Mě poslali na rentgen. Starší pán který tam byl mi řekl, že si mám sundat a odložit všechny kovové předměty jako náušnice, přívěsky a prstýnky. Pobavilo mě to, nikdy jsem totiž neměla propíchnutý uši a prstýnky jsem naposledy nosila jako dítě.

V tu chvíli jsem si ale vzpomněla na náušnici, kterou jsem nosila v kapse od těch dob, kdy jsem ji našla u Petera pod skříní. Nechala jsem ji tam, nebylo potřeba vytahovat ji, protože mi chtěli udělat jenom rentgen hlavy.

Když jsem ale odcházela z rentgenu, nedalo mi to a znovu, nevím pokolikáté jsem si ji prohlížela a přemýšlela komu asi patřila. Nejspíš byla nějaké Peterovy přítelkyně, ačkoli mohla být taky někoho z jeho rodiny, nebo taky někoho úplně jiného.

Nikdy jsem s Peterem nemluvila o takových věcech, ale to ještě neznamená, že mě nezajímalo jestli měl někdy nějakou přítelkyni, jaká byla, proč se s ní rozešel a nebo proč se ona rozešla s ním. Občas jsem si uraženě říkala, že je stejně nejspíš teplej, když neprojevuje žádný zájem o mě, ale tím jsem si jenom kompenzovala svůj pocit méněcennosti, že nedokážu zaujmout kohokoli se mi zachce.

Třeba jsem se mu opravdu nelíbila, nebo mu předtím třeba nějaká jiná ublížila. Nebo měl hromadu jiných starostí než zajímat se o opačný pohlaví.

Čekala jsem na výsledky. Byla jsem sama uprostřed studené nemocniční chodby. Připadal jsem si ztracená. Napadlo mě, že nevím jestli mě ta sestřička poznala nebo ne. V téhle chvíli už mohla telefonovat psychiatrům ať si mě odvezou zátky tam, kam patřím. Nutkání utéct bylo zase intenzivnější.

Jenže někde tam v útrobách nemocničního organismu leží ten, co mi zachránil život a možná teď sám umírá. Hloupost, Peter přece nemůže umřít, nesmím na to ani myslet, co kdyby se to potom stalo. Možná mě ale bude potřebovat. Možná mu budu moct splatit ten dluh, co u něj mám.

Musel na mě být srandovní pohled jak jsem nohou obutou do kozačky kopala do odpadkovýho koše a rukou v kapse si hrála s náušnicí. Nezažít všechno to, co jsem zažila, asi bych se rozbrečela.

Vzpomněla jsem si, že Kitty byla v nemocnici když jí bylo něco kolem patnácti let. Byla tam zhruba týden na pozorování, protože měla podezření na slepák. Byla z toho hrozně nešťastná, protože celý týden neviděla svého vyvoleného a on, protože netušil, že je vyvolený, nepřišel. Jenže Kitty už není a tak všechny vzpomínky na ni jen zraní a zase zmizí.

Přestala jsem kopat do odpaďáku, protože mě začla bolet noha. Sedla jsem si do křesílka a hypnotizovala hodiny. Zdálo se, že ručičky se vůbec nehýbou. Jenom velmi vzdáleně ke mě doléhaly nějaké zvuky. Usnula jsem.