Ráno jsem se vzbudila okolo osmé. Peter ještě spal a vypadal u toho strašně sladce. Potichoučku, abych ho nevzbudila jsem vyklouzla zpostele. Umyla jsem se a oblíkla a vyzbrojena kreditkou jsem šla sehnat něco k jídlu, protože v tomhle motelu nepodávali snídani. V nedalekým supermarketu měli otevřeno a tak jsem koupila nějaký pečivo, plátkovej sýr, pití a pár jablek na cestu.

Když jsem se vrátila do motelu, Peter byl právě v koupelně a holil se. A zpíval si Scarborough faire. "...her to find me an acre of land, parsley, sage, rosemary and thyme, between the salt water and the sea strand, then she'll..." Měla jsem pocit, že už jsem to někdy v jeho podání slyšela. To ale nebylo tak nemožný, takže jsem na to zase zachvíli zapomněla.

Najednou jsem měla pocit, že to všechno, všechno, co se stalo za posledních pár let není pravda, že je to všechno blbost a já jsem někdo úplně jinej. Pak to zase přešlo, ale já tam pořád stála a asi jsem neměla příliš duchaplnej výraz, protože Peter, vycházející z koupelny se mi vysmál.

Sbalili jsme věci, najedli se, zaplatili za pokoj a jeli zase dál. Jak jsme tak seděli a mlčeli, napadlo mě jak málo toho o něm vlastně vím. Jestli má sourozence. Nebo jestli jsou jeho rodiče naživu. Jenže pak jsem si uvědomila, že on toho o mě ví snad ještě míň. Předtím jsem na to nemyslela, ale teď jsem si uvědomila jak je to vlastně všechno zvláštní. Naskočila mi husí kůže.

Myšlenky se mi honily v hlavě nadsvětelnou rychlostí a já měla pocit, že mi praskne hlava. Proč to Peter sakra všechno dělá? Co z toho bude mít? Kdo vlastně je? A pak přišla nejhorší ze všech: Nebylo by lepší kdybych zůstala v Blázinci? "Zastav," řekla jsem tiše. Můj hlas mě překvapil. Netřásl se, tentokrát ne. Najednou jsem měla v hlavě naprosto jasno.

Peter odvrátil zrak od silnice, což udělal poprvé. Ve tváři měl však místo údivu pochopení. To však brzy přešlo, vysřídáno hrůzou a pak bolestí. Ze zatáčky se totiž vynořilo velké temně červené auto, jehož řidič nestihl, stejně jako Peter včas zabrzdit.

Všechno se stalo hrozně rychle, ale přitom si uvědomuju spoustu detailů.Třeba tvář protijedoucího řidiče. Působila tak klidně a vyrovnaně, jakoby si neuvědomoval, co se děje. A pak žena vedle něj. Měla jsem pocit, že ji znám, že jsem ji někdy viděla a ne zas až tak dávno. A moje ruce, napřažené před obličej, ale napřáhnout je musel někdo jiný, protože vím určitě, že já jsem to nebyla.

Hluk nárazu, pocit, že explodoval celej vesmír, tma. Pak jsem otevřela oči. Najednou bylo ticho. Slunce zářilo na plný pecky a v příkopu u silnice kvetl petrklíč.

Chvíli jsem bojovala s vyraženým dechem a šokem. Pak jsem si začala uvědomovat, že bych měla okamžitě zjistit jak jsou na tom ostatní. Konečně jsem pohlédla na sedadlo vedle mě. Peterova hlava ležela na volantu, který měl nezvyklou šarlatovou barvu. Od krve, jak mi došlo o zlomek sekundy později. Ruce rozhozené a poškrábané. Nohy zaklíněné kdesi dole. Dýchal. Otevřela jsem dveře na svojí, víceméně nepoškozené straně auta a vylezla ven. Ve druhém autě jsem jen zahlídla splaskávající airbagy.

Pak jsem stála nad Peterovým zhrouceným tělem a najednou  nevěděla, co dělat. Aspoň jsem nahmatala slabounký tep a pokusila se zjistit jak vážný to může být. Z druhýho auta se vypotácela žena v zeleným svetru. Najednou jsem si vzpomněla, odkud ji znám. Byla to sestřička z Blázince.

V tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila jsem se hrozně lekla a první, co mě napadlo bylo utéct, co nejrychleji a co nejdál. Ale pak jsem si uvědomila, že nejdůležitější je teď Peterův život. Navíc se netvářila, že mě poznala. "Telefon, prosím vás, máte telefon?" Neodpověděla, ale vytáhla mobil a bezmyšlenkovitě mi ho podala.

Na otázky záchranné služby jsem odpovídala víceméně automaticky, nepřemýšlela jsem. "Za pět minut? Ano výborně, děkuji vám. Prosím pospěšte si..." Celou dobu, co jsem telefonovala na mě žena hleděla prázdným pohledem. Pak se otočila a udělala několik kroků k autu. Sklonila se nad Peterem. Když jsem k ní došla, tiše plakala. "Bude žít?" zeptala se. "Nevím, snad." Odpověděla jsem aniž bych si uvědomila, že to já bych měla plakat. Mezitím vystoupil muž. Vypadal rozčileně. Začal divoce gestikulovat a mluvit hlubokým hrdelním hlasem. Až za pár sekund mi došlo, že mu nerozumím, co říká, protože mluví pro mě neznámým jazykem.

Žena, sestřička, se otočila. Znovu se rozvzlykala a hystericky něco vysvětlovala tomu chlápkovi. Měl červenou košili a pod ní pivní mozol. Jeho tvář se pomalu zbarvovala do odstínu košile. Nezajímalo mě to.  Jediný, co mě v tu chvíli zajímalo, byl Peterův život. Chtěla jsem vědět, co dělat, ale připadala jsem si strašně bezmocná.