Ve čtyři se vrátil Peter a v pět jsme odjeli na jih. Všechny moje věci byly zase zabalený ve stejných taškách, ve kterých jsem je koupila a ty zase ležely na zadním sedadle Petova Bluebirdu.

Prvních čtyřicet kilometrů jsme mluvili o všem možným, i když zároveň o ničem. Pak jsme dlouhou dobu mlčeli. Napadalo mě spousta věcí, na který jsem se mohla zeptat, nebo, o kterých jsem mu mohla vyprávět, ale místo toho jsem se dívala z okna na ubíhající krajinu.

Viděla jsem louky s pasoucíma se krávama a vzpomněla jsem si na školní výlet v sedmé třídě. Díky tomu jsem si zase vzpomněla na svoji nejlepší kamarádku. Linda, jmenovala se Linda. Měla dlouhý blond vlasy, byla chytrá, usměvavá a v sedmé třídě ji všichni milovali. A měla mnohem snazší život než já. Zrovna na tom výletě za mnou chodili spolužáci s tím, jestli u ní mají nějakou šanci.

Když jsem jí to pak vyprávěla, smála se. Mohla je mít všechny a to jí stačilo, jinak o ně nestála. Po základce jsme spolu chodily na gympl. Lindiny vlasy občas změnily barvu i délku, ale vždycky vypadala úžasně. A spolužáci se už ptali přímo jí. Jo, záviděla jsem jí, kdo taky ne ? Ale měla jsem ji ráda, protože jsem ji znala, prostě byla taková jaká byla a svým způsobem zato nemohla.

Kdo ví, kde teď je a co dělá. Je to už dávno, co jsem ji viděla naposled. Snad v minulým životě. Zdálo se mi jako bych si vzpomínala na život někoho jinýho, snad jako na film, který jsem kdysi viděla. Lindu jsem viděla naposled asi měsíc předtím, než zabili mýho otce. Pak se někam odstěhovala, někam...na jih. Skoro jsem vykřikla. Asi jsem se nahlas nadechla, protože Peter se na mě podíval a zeptal se jestli se něco stalo. "Vzpomněla jsem si na jednu kamarádku. Když jsem ji viděla naposledy, stěhovala se na jih. Jenže jih, to je hrozně širokej pojem." "To každopádně. Kdyby sis aspoň vzpomněla na město, nebo oblast, dalo by se s tím něco dělat, ale takhle by to dalo hrozně moc práce."

Jen jsem pokývala hlavou, protože jsem to věděla. Opřela jsem hlavu o sklo okýnka a asi po čtvrt hodině jsem usnula. Zdál se mi sen. O Lindě. Seděla uprostřed jakési bílé závěje. Prvně jsem si myslela, že je to sníh, ale pak jsem přišla blíž a poznala jsem, co to je. Byly to okvětní plátky kopretin. Všechny ty lístečky otrhané a snášející se k zemi se slovy: Má mě rád, nemá mě rád... Linda plakala. Měla rozteklou řasenku a oční stíny. Potom jsem si uvědomila, že to není tak úplně Linda. Byla to jedna sestřička z Blázince.

Bílé okvětní plátky se proměnily ve vlaštovky z papíru a odletěly. Sestřička tam stála, v rukách tác s čajem a práškama a z její pestrobarevné tváře bylo vidět, že zuří. Najednou držela v ruce injekční stříkačku a hnala se na mě. Nemohla jsem utíkat. Nohy mě neposlouchaly, přimrzly mi na místě. Křičela jsem o pomoc. V tu chvíli se tam objevil nějakej chlápek, kterýho jsem očividně znala, vzal mě donáruče a odnesl domů. Asi mě pak chtěl políbit, jenže jsem se probudila.

Bolelo mě za krkem a měla jsem otlačenou tvář. Už se stmívalo. "Už jsi vzhůru Růženko?" Peter stále sledoval cestu před sebou. "Za chvíli zastavíme, jen co najdeme nějakej motel." Asi po čtvrt hodině se tak stalo. Pán na recepci nedbal na jakékoli Peterovy prosby a prohlásil, že nemají žádný jednolůžkový pokoje a dvoulůžkovej mají poslední, takže to buď máme brát a nebo zkusit štěstí jinde, to znamená o šedesát kilometrů dál. Cestou do pokoje se mi Peter hrozně omlouval a asi třikrát se mě zeptal jestli mi to nevadí. Když se mě ptal počtvrté, už jsme seděli uvnitř a já po něm hodila botou. Chytil ji a usmál se.

"Vidím, že ti to vůbec vadit nebude, jen já se teď začínám bát tvých sadistických sklonů." Hodila jsem po něm i druhou, ale minula jsem a skoro jsem rozbila lampu.

Koupelna byla maličká, zeleně obložená místnůstka. Sem tam byla dlažba trochu rozbitá. Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby a rozčesala si vlasy. Pak jsem se jen tak zamotaná do ručníku vrátila do pokoje. Peter se otočil na druhou stranu. Bylo to od něj moc pěkný, ale na druhou stranu mi to bylo trošku líto. "Zapomněla jsem si v autě noční košili." řekla jsem po deseti minutách marnýho hledání, při němž mi tak různě padal ručník. Občas omylem, občas tak trošku záměrně. Peter se na mě ovšem nepodíval ani jednou.

"Skočím ti pro ni," řekl jednoduše a odešel. Copak se mu ani trošku nelíbím? říkala jsem si. Vždyť už mě viděl nahou, musel, když mě zachránil a ošetřoval. Postavu mám přeci docela slušnou. Leda, že by byl teplej. Dráždilo mě, že si mě nevšímá. Nebo ne tak, jak bych chtěla já. Chtěla jsem mít pocit, že jsem krásná, že o mě někdo stojí, že žiju.

Vrátil se i s mojí noční košilí. Hodil mi ji a odešel do koupelny. Vlezla jsem si do postele a čekala až přijde. Oči jsem měla přivřené, aby nepoznal, že ještě nespím. Pozorovala jsem ho, jak jen v trenkách a tričku vychází z koupelny. Tehdy jsem si poprvé pořádně všimla, jak krásnou má postavu. A oči. Jeho obličej nebyl úplně nejdokonalejší, ale ne nepřitažlivej. Jenže pak zhasnul lampu a zalezl do postele.

Nebyl daleko ode mě, slyšela jsem ho jak oddechuje. Stačilo natáhnout ruku. Ale pořád mě napadaly důvody, proč to neudělat, až jsem nakonec usnula.