Našla jsem si jednoduchý šaty, který jsem si včera koupila a oblíkla jsem si je. Umyla jsem nádobí od snídaně. Když jsem se tak rozhlížela po Peterově domě, který na první pohled vypadal velmi čistě a upraveně, došla jsem k názoru, že tento muž má výjimečnou schopnost maskovat nepořádek.

Po chvíli hledání jsem našla takovou malou místnůstku, kde se našlo spousta užitečných hadrů a kýblů a dokonce i mycích a čisticích přípravků. Setřela jsem prach ze všech skříní, stolků a jiných ploch. Potom jsem jeho koupelnu dostala do stavu tak vysokýho lesku, že jsem sama musela utýct. (Ne, vážně, já myslela, že ty kohoutky byly původně matný.) Umyla jsem všechny umytelný části domu, ty vyluxovatelný jsem vyluxovala, ty vytřepatelný jsem vytřepala.

Pod jednou skříní jsem našla zakopnutou náušnici. Připomínala snad bukovej nebo habrovej lísteček. Na okraji měla očko do kterýho byla zavěšena drobounká safírová kapička. Jako když kapka deště sklouzne po listě. Chtěla jsem se na ni večer Petera zeptat, ale pak mě napadlo, že by si mohl myslet, že se pletu do věcí do kterých mi nic není. Tak jsem ji strčila do kapsy a zapomněla na ni.

Protože mi zbyla ještě chvíle času, začala jsem vařit špagety na večeři. Během dne jsem jedla tak, co se dalo, takže už jsem měla sama docela hlad. Připadala jsem si po dlouhým, předlouhým čase zase užitečná. Trochu jsem sice připálila omáčku, ale skoro to nebylo poznat. Akorát mi dá trochu víc zabrat umývání toho hrnce.

Peter se vrátil kolem šesté. Hned ve dveřích se zarazil. "Moje schody, něco není v pořádku s mýma schodama." Slyšela jsem jak otevírá dveře do koupelny. "Ach, proboha, cos to vyvedla s koupelnou? Tohle není moje koupelna. Já jsem si snad spletel dům."

Seběhla jsem dolů. Čekala jsem smích, ale v jeho očích jsem spatřila upřímné zděšení. "Jen jsem ti chtěla nějak udělat radost. Oplatit ti aspoň trošku, co pro mě děláš." řekla jsem opatrně. Nevěřícně kroutil hlavou, ale neodpověděl. Pak bez jedinýho slova odešel do svýho pokoje.

Zaraženě jsem se vrátila do kuchyně nachystat talíře a příbory na stůl. Za chvíli přišel s kajícným výrazem. "Omlouvám se za svoji reakci. Nemyslel jsem to tak. Jen mě to prostě trochu překvapilo. Jsi hrozně moc hodná, žes tu tak krásně uklidila. Prostě jsem byl asi jen moc zvyklej na mnou přísně udržovaný nepořádek. Fakt se moc omlouvám, vážně to tu moc prokouklo." Řekla jsem mu, že se vůbec nezlobím a že ho naprosto chápu. Taky by mě to asi vyvedlo z míry.

Vděčně se na mě podíval a za odměnu nepoznamenal nic na adresu špaget, na kterých přeci jen bylo poznat, že jsem je připálila. dokonce se sám nabídl, že umeje ten hrnec od omáčky. Poznamenal,  že jsem určitě unavená a poslal mě spát.

Ve snu jsem znovu stála u okna a hleděla na moře. Když jsem se otočila, moje rodina tam opět stála. Tentokrát jsem se k nim nerozběhla. Sledovala jsem jak se pomalu mění v páru. Kitty zmizela jako první. Otočila jsem se, nechtěla jsem se na to dívat. Jenže místo moře byla teď za oknem poušť. Děsivá rozlehlá pustina.

Ráno mě probudilo sluníčko. Bylo už dost pozdě, ale stejně jsem prvně seběhla dolů podívat se jestli tu ještě je Peter. Byl. Dojídal v kuchyni snídani a pročítal noviny. "Dobré ráno." řekla jsem, když je odložil. "Odpoledne se pro tebe stavím a pojedeme na jih, Fleur." Přikývla jsem.

"Přespíme někde cestou v motelu a zítra se porozhlídneme po nějakým bydlení." Znovu jsem přikývla. Nebylo co dodat.

Dopoledne jsem neměla co na práci, tak jsem si vytáhla z Peterovy knihovny jakousi knížku a četla jsem si. Bylo to Volání moře od Hectora Malota. Bylo to o klukovi, kterýmu umře otec při pokusu zachránit v bouřce cizí loď. Dál jsem se nedostala. Odložila jsem knihu a zase jen tak koukala na stěny kolem sebe.

Člověk by řekl, že když dostane najednou možnost dělat, co chce, využije toho. Skutečnost je taková, že nic se nemění takhle rychle. Nebyla jsem zvyklá na svobodu, na možnost svobodného konání.  Moje nadšení z věcí, který mi předtím byly upřeny už pomalu vyprchalo. Pravda byla, že jsem nevěděla, co dělat.

Oblíkla jsem si kabát a vyrazila ven. Kus za Peterovým domem začínaly pole. Země byla promrzlá a působila bezútěšně. Naštěstí bylo hezky a svítilo slunce. Jenže jak svítilo na zmrzlou zem, pomaličku roztála asi pěticentimetrová vrstva země a já se procházela v blátě. Moje krásný nový kozačky byly zablácený až hrůza a tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas se vrátit, abych je ještě stihla vyčistit, než odjedeme.