Vešli jsme do malé restaurace a posadili se u stolu u okna. Za oknem byla zahrada, teď v zimě zmrzlá a lehce poprášená sněhem, ale v létě musela být nádherná. Plná opojně vonících růží a lilií, jejichž kalichy se v mírném vánku naklání k sobě jako milenci, mezi tím květy orlíčku připomínající křidélka motýlů a gladioly, meče hrdinů rozkvétající všemožnými barvami.

Z poetických úvah mě vyrušil číšníkův hlas tážící se co si dám jako předkrm. Podívala jsem se na Petera. Objednal si salát a já učinila taktéž.

"Měla bys odjet, Fleur" řekl náhle Peter vážným hlasem. A je to tu. Věděla jsem, že tahle chvíle dřív či později příjde, jen jsem na to nechtěla myslet. "Nevyháním tě," pokračoval Peter "pokud by záleželo na mně, klidně bys u mě mohla zůstat jak dlouho bys jen chtěla, nebo potřebovala, ale..." V duchu jsem si zacpala uši.

Nechtěla jsem slyšet jakýkoliv omluvy. Měl na to plný právo. Byla jsem přítěž. "...nejsi tady v bezpečí. Mohli by tě tu najít. Měla bys odjet, já nevím třeba někam na jih. A pak až si trochu odpočineš," povídal Peter "najdi si práci a začleň se do společnosti, určitě ti to pomůže rychleji zapomenout. Dám ti pak nějaká doporučení..." Překvapilo mě, že se stále stará o to, co se mnou bude dál. Dokonce to vypadalo, že mu na tom záleží. "...najdeme ti nějaký malý pěkný byt dole na jihu, třeba s výhledem na moře, aby ti to stále připomínalo tvůj úkol."

"Úkol, jaký úkol, Petere?" Neodpověděl hned, díval se z okna jakoby přmýšlel. Pak, náhle, si vzpomněl, že jsem se ptala. "Ach, že se máš uvolnit a relaxovat. Takové pocity přeci pohled na moře vyvolává, nebo ne?"

Po obědě, kterej byl strašně dobrej, jsme ještě šli zařídit věci jako je pojištění a podobný "papírování", jak tomu říká Peter. Pak jsme sedli do blankytně modrýho ptáka a odjeli domů na hrad, teda vlastně k Petovi domů. Chtěla jsem vyrazit na jih hned druhej den, ale řekl mi, že zas až tak spěchat nemusím.

Vyčistila jsem si zuby svým novým modrým kartáčkem a v nové noční košili jsem odešla spát. Dala jsem dobrou noc Peterovi, kterej ještě potřeboval něco dodělat.

Poprvé za dobu, co jsem byla u Petera se mi zdál sen. Stála jsem v něm u okna a přede mnou se rozprostíralo moře v barvě pařížské modři. Ten pohled mě spíš znepokojoval, než že by mě uklidňoval. Otočila jsem se. Za mnou stáli mí rodiče a moje sestra. Smáli se a vypadali tak strašně skutečně. Rozběhla jsem se k nim, ale zmizeli. Jak dým, když ho rozfouká vítr.

Když jsem se probudila měla jsem tvář a polštář mokré od slz. Uvědomila jsem si jak je to strašně dávno, co jsem naposled plakala. Když zabili tátu, uvědomila jsem si. Pak už ne. Ani když mi oznámili smrt ostatních členů mé rodiny. Kitty a maminky. Nemohla jsem plakat, nesměla jsem dát najevo slabost. Potlačovala jsem bolest před ostatníma, před vyšetřovatelama, před doktorama a nakonec i sama před sebou. Když jsem si vzpomněla na utrpení, jímž jsem prošla, znovu jsem se rozbrečela. Byla v tom pořádná dávka sebelítosti, ale i smutku a osamělosti. Ve chvíli, kdy vycházející slunce osvětlilo oblohu na východě, byla moje tvář zase suchá.

Vstala jsem a šla udělat snídani. Byla to aspoň částečná snaha nějak se odvděčit mýmu dobrodinci. Zatímco mi vařila voda na kafe a na vajíčka, pustila jsem si rádio, tak abych nevzbudila Petera a společně s Louisem Armstrongem jsem si zpívala What a wonderful world. Když přišel Peter, ještě stále trochu rozespalý, rozhlídl se po kuchyni a když mě tam tak uviděl jak mažu chleby a zpívám si, usmál se a řekl, že si není jist jestli mě včera u kadeřnice nevyměnili. Pak, zatímco mi dával pusu na tvář, ukradl mi jeden chleba, kterej by stejně za chvilku dostal, ale to, jak řekl by mu nepřineslo takovou radost z lovu. Smál se jako pětiletej kluk a já měla v tu chvíli pocit, že už jsem ho někde viděla.

Snad na obrázku, říkala jsem si. Nebo ve snu napadlo mě pak. Správně! Najednou se mi vybavil sen, kterej se mi zdál před dobou, která mi teď připadala jako milion let, ještě v blázinci. Byl to sen o tom, že zabloudím v lese a jeden chlápek, co ho tam potkám mě pozve na večeři. V tom snu se jmenoval Yilarion. Ale, to je přeci hloupost, nemohlo se mi zdát o někom, koho jsem ještě neznala. Spíš jsem si jenom teď dosadila Peterův vzhled na někoho, koho si pořádně nevybavuju. Yilarion byl určitě menší a...a měl zlatý oči. Takže to určitě nemůže být on.

"Stalo se něco?" ptal se Peter. "Najednou jsi přestala mazat chleba!" Pohlédla jsem na něj a viděla jsem, že se usmívá. "Ne, nic, jen jsem uvažovala, jestli budeš lovit taky to kafe."

"Ne," smál se, "ty mi ho totiž sama doneseš na stříbrným podnosu, kuchařinko." "Ano?" opáčila jsem naoko překvapeně "Myslím, že to má jeden háček. S největší radostí bych ti doručila onen vzácný nápoj třeba až z dalekého Orientu, jenže nějak nevlastníš ten stříbrnej podnos." "Tak to si pro něj asi budu muset dojít sám." poznamenal s hraným smutkem. Podala jsem mu hrníček a hodila mu do něj dvě kostky cukru. Usmál se a přikývl. Já si vzala čaj, protože na kafe jsem neměla chuť. Peter mrknul na hodinky a pravil, že bude muset do práce. "Ach jo, dneska se mi tam fakt nechce." "Tak tam nechoď." navrhovala jsem já. "Musím, děvče, musím. Čeká tam na mě práce, kterou za mě nikdo neudělá." Vzal si klíčky od auta, kabát a tašku a odešel. Zamávala jsem mu z okna.

Když odjel odešla jsem do koupelny a napustila si vanu plnou horké vody, do které jsem nalila čtvrt obsahu lahvičky, která slibovala, že vytvoří hromadu bublinek a navíc bude krásně vonět. No, těch bublinek nebyla zrovna hromada, ale stejně to stálo za to. Pak jsem si oholila nohy Peterovou břitvou, protože se mi nechtělo hledat můj vosk. Byl to nádhernej pocit po tak strašně dlouhé době, co jsem něco jako holící strojek nesměla vidět ani na obrázku.

S ručníkem kolem těla jsem vyšla schody, ručník jsem pověsila na topení, aby uschnul a jen tak nahá jsem si sedla do křesla. Dívala jsem se na žlutý stěny a bylo mi krásně. Pak mě napadlo, že teď když mám možnost dělat skoro cokoliv, neměla bych tu jen tak nečinně sedět.