Peter, ten chlápek, co mě zachránil, mě u sebe nechal asi tři týdny dokud jsem se nevzpamatovala. Mezitím mi sehnal, pro mě magickým způsobem, novou totožnost. Udělal pro mě spoustu věcí. A nic za to nechtěl. To byla jediná věc, která mě zarážela, snad mi i přišla podezřelá. Nikdo, nikdy nedělá nic bez toho, že by z toho měl vlastní prospěch. Když jsem se ho zeptala, řekl mi jen, že o to se nemusím starat. Rozhodně ne teď. Děsilo mě to. Co když jednou přijde a bude požadovat něco, co mu nebudu moct dát.

Asi po dvou týdnech, co jsem u něj byla a většinu času trávila koukáním na televizi, abych se dozvěděla, co se děje, nebo pročítáním dlouhých sloupců s nabídkami pracovních míst, nebo možností bydlení za mnou přišel Peter do pokoje a řekl mi, že pojedeme do města. Trošku mě to vyděsilo, po dlouhé izolaci se dostat mezi lidi. Navíc, když stále hrozí, že by mě mohli znovu chytit.

Všiml si mých obav, usmál se a řekl, že se nemusím ničeho bát. Že jedeme jenom koupit nějaký oblečení, abych nemusela po zbytek  svýho života chodit v jeho kalhotách a svetrech. Pak, že se taky stavíme u kadeřnice, nebo prostě, kdekoliv, kde budu chtít. "Teď jdu pro auto." řekl "Modrý ptáku barvy dne..." zanotoval potom. "Co prosím?" zeptala jsem se překvapeně. "Ale nic, to je jen podle té pohádky O Modrém ptákovi, víš? Máš ráda pohádky?" Nečekal na odpověď a už sbíhal schody k hlavnímu vchodu.

Natáhla jsem na sebe jeho kabát a pomalu se vydala za ním. Připadala jsem si divně. Kabát mi byl příliš velký, protože Peter měřil něco kolem metru osmdesát a měl mnohem širší ramena než já, ale mohla jsem být ráda, že mám vůbec to. Navíc mě zneklidňovalo, že mě sebou bere do města a chce mi koupit nový šaty a všechny ty ostatní věci. Hrozně mě trápilo, co za to bude chtít.

Choval se ke mě celou tu dobu hrozně ohleduplně, bez jakýhokoliv náznaku, že chce zneužít situaci. Občas jsem si říkala jestli si vůbec uvědomuje, že jsem žena. Občas mě dokonce napadlo, že je škoda, že stavu věcí nevyužil tímhle směrem, jenže pak jsem si uvědomila, že na to ještě nejsem připravená a on jedná nejen velmi ohleduplně, ale taky prozíravě a moudře.

Před domem stál blankytně modrý Nissan Bluebird a já pochopila jeho narážku na pohádky. Když jsem nastupovala podal mi kreditku s mým novým jménem. FLEUR DELYSOVÁ. Napadlo mě jestli to jméno vymýšlel sám. "Nebudu s tebou dneska chodit všude, potřebuju si zařídit ještě pár záležitostí, takže využij té karty jak jen to bude možné. A ne, že nic neutratíš. Jen se neboj, mě na mizinu nepřivedeš." poznamenal a šlápl na plyn. Prošel se mnou několik obchodů s oblečením, s přístupem a trpělivostí, jakou jsem nikdy u chlapa ve věcech, co se týká kupování hader neviděla, ba ani nečekala. Měl dokonce podobnej vkus jako já a upřímně mi říkal, co si myslí, že mi sluší a co ne. Po hodině a půl této činnosti se se mnou rozloučil před kadeřnictvím.

Tou dobou už jsem na sobě měla nový kozačky, dlouhou vlněnou  sukni barvy krve a temně modrý kabát. Přes rameno jsem měla krásnou novou kabelku, takže jsem měla kam dát kreditku a taky peněženku, kterou jsem si koupila.

Vešla jsem do kadeřnictví a odložila si balíčky. Pohlédla jsem do zrcadla a uznala, že Peter měl opravdu skvělý nápad poslat mě sem. Asi věděl proč. Ne, že bych se v poslední době nedívala do zrcadla, ale bylo mi to až doteď docela ukradený. Jenže teď, oblečená jako ze žurnálu, jak by řekla moje babička (pokud by ovšem byla naživu), jsem nemohla chodit neupravená. Kadeřnice mi umyla a zastříhla vlasy na mikádo. Zaplatila jsem kreditkou a odešla.

Pak jsem si zašla do drogerie pro dvě krabičky tamponů, kartáček na zuby (abych už nemusela používat Peterův náhradní), krém na ruce a vosk na depilaci. Taky jsem chtěla zrcátko, ale mladá prodavačka s modře obarvenýma vlasama mě poslala přes ulici do kosmetiky. Tam jsem si koupila krom zrcátka rtěnku, jemné růžové barvy, indigovou řasenku a tužku na oči v barvě letní noci. Část obchodu byla vlastně parfumerie, kde jsem po chvilce hledání našla svůj oblíbený parfém Flowers of lily.

V parku, kde jsem měla mít sraz s Peterem nikdo nebyl a protože jsem neměla, co dělat, použila jsem některých z právě získaných předmětů a namalovala jsem se. Ze zrcátka se na mě dívala úplně jiná osoba než jakou jsem si zvykla tam vídat. "Ahoj, málem jsem tě nepoznal.Vypadáš moc hezky. Tak pojď, dáme všechny ty tašky do auta a půjdeme na oběd. Nějaké námitky?" Jen jsem se na něj  smála, protože jsem měla radost. Z toho, že mi to sluší i z toho, že můžu jít na oběd. Na chvíli jsem pustila z hlavy všechny úvahy o nesplatitelných dluzích a následovala jsem Petera.