Pak přijelo nějaký auto. Kontejner se začal hýbat. Popeláři! Osud měl dneska zatraceně veselou náladu! Ve chvíli, kdy jsem byla i s ostatníma odpadkama zdvižena a nasypána dovnitřku popelářskýho auta, doktory napadlo, že bych tam mohla být. Řvali na popeláře ať zastaví, ať otevřou to auto. Jenže popeláři jsou bohudík taky jenom lidi a když s nima někdo jedná jako s podřadnou vrstvou, ba dokonce jim přikazuje, nenechají si to líbit.

A tak i se mnou vevnitř odjeli. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že na tom nejsem zas až tak dobře. Kolem mně byly nechutný hnijící zbytky. Auto sebou navíc házelo. Zvracela jsem. A ne jednou. Odlezla jsem až dopředu, aby až se budou odpadky vysypávat, neskončily všechny na mě. Byla mi strašná zima, skoro jsem nemohla hýbat nohama a bylo mi čím dál hůř.

Tehdy se nade mnou Osud smiloval podruhé. Psychiatrická léčebna stojí skoro na konci města a proto je to poslední zastávka před skládkou.Vysypali mě i s ostatním odpadem a vůbec si nevšimli, že tam jsem. Ležela jsem pod vrstvou sajrajtu. Hrozně mě bolela noha. A pak hned řezný rány na rukách a čele.

Nedokázala jsem se pohnout. Byla tam mnohem horší zima než v tom autě, ale já už ji pomalu přestávala cítit.Jen jsem tak ležela. Viděla jsem šedivé nebe nad sebou a vůbec nic mi nedocházelo. Svět se mi začal rozmazávat.

V tu chvíli se objevila Parisette. Měla temné oči, bez panenek a bez bělma. Sklonila se nade mnou a vrazila mi facku. "Já jsem Parisette," řekla "a ty buď okamžitě vstaneš, nebo tady umřeš." Pak zmizela. Udělala jsem, jak mi řekla. Trvalo mi to nekonečně dlouho, než jsem byla schopná aspoň trošku vstát. Z ran mi pořád tekla krev a nejspíš jsem měla něco s kotníkem.

Odlezla jsem asi deset metrů. Našla jsem jakejsi kus hadru, snad závěs či co. Omotala jsem ho kolem sebe a zkoušela jsem si trošku třít nejvíc zmrzlý místa. Pak jsem si ještě čímsi hodně špinavým a hodně divným ovázala čelo a ruce a zkusila stáhnou kotník. Strašně to bolelo a málem jsem u toho omdlela. Tmělo se mi před očima, tak jsem toho nechala.

Cestou jsem sbírala cokoliv, co jsem na sebe mohla oblíct, obout, nebo nasadit, aby mi přestala být tak strašná zima. Dostala jsem se skoro až k příjezdové cestě, když jsem znovu upadla a zůstala ležet. Nemohla jsem dál.

Zavřela jsem oči a čekala, že každým okamžikem umřu. Nestalo se. Tys to asi nepochopila, že?" Zase se nade mnou skláněla Parisette. "Vstávej, honem!" "Tak mi pomož, prosím," zašeptala jsem do prachu. "To musíš ty sama." odpověděla "Musíš se dostat až k silnici. Za půl hodiny pojede kolem auto. Je to tvoje jediná šance jinak umřeš...no tak vstávej. Nevzdávej to, jinak prohraješ!"

Neodporovala jsem. Nevím, kde se ve mě vzala ta síla, ale já opravdu vstala a za půl hodiny se dostala k silnici, která byla asi čtyřista metrů daleko.

Nic se nedělo a mě už opustila poslední kapička naděje. Jestli jsem si předtím myslela, že jsem naprostej zoufalec a každou chvíli umřu, teď to bylo mnohem horší. Já už nemyslela vůbec na nic. Jen jsem tam tak ležela a pomalu se mi zavíraly oči.

V Bezvědomí se od mé poslední návštěvy téměř nic nezměnilo. Jen

ten bankomat jsem nemohla najít. Zůstala jsem tam asi čtyři dny. Seděla jsem tam na lavičce a pozorovala oblohu. Občas někdo přišel a sedl si vedle mě. Občas i něco říkal, ale já to nevnímala. Jedinýho, koho si vybavuju byl Thor Heyrdahl. Posadil se a pak mě vzal za ruku. Ukázal na hvězdy na nebi a řekl: "Bůh popíše každou noc celou oblohu a my to stále nechápeme!" Potom se zase zvedl a odešel.

Někdo se nade mnou skláněl a vpravoval do mě po lžičkách něco horkýho. Chuť jsem moc nevnímala. Leželo na mě něco těžkýho a teplýho. Oči jsem nechala zavřený, neměla jsem sílu je otevřít. Matně jsem si vybavovala posledních pár hodin. Někdo mě svlíkl, umyl a zavázal rány a kotník, oblíkl do něčeho teplýho a uložil. Jinak jsem si nevzpomínala na nic.

Hovězí bujón. To byla ta věc, čím mě ten někdo krmil. Příjemně hřál vžaludku a já se cítila naprosto štastná. Pak jsem usnula. Ve snech mě pronásledovali lidé oblečení do bílých pláštů.

Otevřela jsem oči. Bílá. Strop, oznámil mozek po chvíli přemýšlení. Pak se mi všechno začalo pomalu vracet. Bílý pokoj v blázinci. Vlaštovka. Otevřené dveře. Útěk. Skládka. A pak to auto. Někdo mě naložil a odvezl sem.

Ale, kde to vlastně jsem? Jsem zpátky v Bílém pokoji? Bylo to  všechno, co jsem musela prožít k ničemu? Pochyby mě donutily opřít se o loket a rozhlédnout se. Bolelo to, pořezaná ruka se ještě nezhojila.

Strop byl jediná část místnosti, která byla bílá. Stěny byly žluté, stejně jako peřiny, pod kterýma jsem ležela. Jinak tam byla ještě skřín, stůl a křeslo. Znovu jsem si lehla a zavřela oči.

Vzpomněla jsem si na další detaily z posledních dnů. Třeba na Parisette. Napadlo mě, kdo asi vlastně byla, byla-li vůbec skutečná nebo zda byla jen výtvor mé přetížené mysli. A proč mě donutila vstát. Proč mi nepomohla. Už už jsem chtěla začít vymýšlet různý velmi pofidérní teorie, ale přišla jsem na to, že to nemá cenu.

Byla jsem v bezpečí, relativně. Ze snů, vizí a halucinací už zbyla jen vybledlá opona vzadu v mým mozku. Šílenství ze mne opadalo jak listí ze stromů a já nejdnou ucítila děsivou potřebu smát se. Hlasitým, veselým smíchem bez stopy psychopatie. Vycházel odkudsi z hrudi. Okolo žaludku se mi rozlil pocit, že nedokážu všechen ten smích vypustit včas a prasknu. Štěstím. Byl to pocit, kterej se mě zmocňoval každý jaro, když jsem byla malá. Pocit, kdy cítíte každou krvinku v těle a slyšíte touhy každé své buňky.

Bylo to krásný a děsivý zároveň. Byl to pocit naprosté euforie, radosti a štěstí. Měla jsem chuť vstát a začít skákat po pokoji a zjistit jestli ještě umím stojku o zeď, ale moje tělo mě zradilo a donutilo zůstat ležet. Tak jsem tam ležela a smála se. Na strop, na žlutý stěny, na všechno kolem mě. Kdyby teď kdokoliv přišel, první, co bych mu řekla by bylo, že ho miluju. Necítila jsem žádnou zášť, nebo zlobu proti komukoliv a čemukoliv na celým široširým světě. Pak jsem se trošku uklidnila. Přestala jsem se smát, jen jsem se usmívala.

Napadlo mě, co se mnou teď bude. Jestli ještě dokážu normálně žít. Nebo jsem tak navyklá na psychiatrickou léčebnu, že se už z toho nevzpamatuju. Třeba se o mě bude muset do konce života někdo starat. Ta představa mě děsila. Především to, že jsem si nedokázala nikoho takovýho vybavit.

Pomalu jsem zas začala upadat do deprese. A já doufala, že útěk z Blázince to změní. Mezi těmi, který jsem ještě před chvílí milovala, není totiž nikdo, kdo by miloval mne. A nikdo, komu by na mně záleželo. Na to už jsem si zvykla, takže mi to nepřišlo tak hrozný, alespoň ne v době, co jsem byla v léčebně. Jenže, co teď? Kam mám jít? A co budu dělat? A vůbec, kde to vlastně sakra jsem?

Třeba přesvědčím ty lidi, co mě zachránili, aby mě nechali nějakou chvíli u nich, než se budu schopná o sebe postarat sama. Jenže, čím jim za to zaplatím? Nemám žádné peníze, ani bankovní konto, ani bohatý příbuzný. Vlastně nemám žádný příbuzný. Když se to tak vezme, neexistuju. Až doteď mi to nevadilo. Teď, najednou jsem se začala bát budoucnosti. Jak budu žít?