Opatrně jsem otevřela oči. Nic se nestalo. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Bílo. Můj pokoj. Žádný léky? Asi ještě nepřišli na to, že jsem se probrala. Nebo jsou Vánoce. Nebo vypukla válka. Nic z toho mě příliš nezjímalo. To byly věci, který se dějou za Dveřma. Vstala jsem.

Na stole ležel papír a tužka. Nic víc a nic míň. Překvapilo mě to. V prvních měsících mi tu nechávali spoustu věcí. Dokonce jsem si občas mohla i číst. Knížky a čas od času i časopisy. Potom zjistili, jak šílený věci jsem schopná s těma věcma dělat a zabavili mi je. Nechali mi tu jen nutný minimum.
 
Asi budou fakt Vánoce. Nebo nastoupil novej primář. Když večer přišly Obludičky, papír byl stále netknutý a bílý, jako stěny kolem, nebo, jako sníh, co si pamatuju z dětství, nebo, jako lilie na svatební fotografii rodičů. Bylo to příliš vzácný a příliš nebezpečný. Nesmělo se to uspěchat.

Obludičky se shromáždily kolem mě, otíraly si svoje studený čumáčky o moje lýtka a něco si tiše pro sebe brumlaly. Nikdy jsem nezjistila, co jsou vlastně zač. Neptaly se, co jsem zač já a tak jsem se já neptala jich. Navíc se vždycky chovaly moc pěkně.

Když si všimly, že hloubám nad tím, co udělat s papírem a tužkou, vyšplhaly na stůl a začly tancovat. Valčík. Bylo to hrozně srandovní, ale nesmála jsem se. Tihle tvorečkové v sobě totiž mají zvláštní půvab a vznešenost. Navíc si myslím, že jsou děsně inteligentní. Nějak to z nich prostě vyzařuje i přes jisté problémy s naší vzájemnou komunikací. Jediný co se z naší řeči naučili bylo "Blázinec". Já zas umím jen slovo, který, pokud jsem to dobře pochopila, znamená "Slunce". Ještě by to taky možná mohlo znamenat "Světlo", nebo "Lampa". Nebo něco úplně jinýho.

Poskládala jsem papír tak, aby na něm vznikla čtvercová síť. Pak jsem vzala tužku a do jednoho čtverečku jsem nakreslila křížek. Obludičky se na mě chvilku nechápavě dívaly. Pak jim zazářilo v očkách pochopení. Jedna zvedla tužku a za mohutného povzbuzování ostatních nakreslila kolečko hned vedle mýho křížku. "Blázinec. Blázinec" pištěly nadšeně.

Vyhrála jsem dvě hry ze sedmi, což není tak špatný vzhledem k tomu, že jich bylo víc a hrály kolektivně.

Muselo už být asi ráno, když zmizely. Ještě pořád mi nikdo nedonesl léky. Zaujalo mě to. Ještě nikdy se nestalo, že by mi nedodali nějaký geometrický tvary různých barev (vážně, nikdy jsem nevěděla, že se léky vyrábějí i ve tvaru čtverečků a trojúhelníčků), přinášejících různé psychické i fyzické stavy tak nepodstatnýmu stvoření, jako jsem já, aspoň jednou během čtyřiadvaceti hodin. To, že by na mě zapomněli se zdálo být nelogický. Jsem jejich nejnadějnější psychopat. Proč by mi jinak věnovali tolik péče? Jsem si jistá, že na základě mé léčby vznikla nejedna věděcká práce. Prostě jsem exot.

Něco mi říkalo, že touhle dobou bych měla jít na hippoterapii, ale žádný z asistentů se neobjevil. buď to byl nějaký podivný záměr, nebo bylo fakt něco špatně. Jenže jsem tu nějakou dobu a už jsem pochopila, že se tu nic neděje bez vůle doktorů. Donutila jsem se neznepokojovat se tím. Takovou radost jim neudělám.

Sebrala jsem ze stolu papír s piškvorkama a poskládala z něj vlaštovku. Nebyla moc dobrá, ale lítala. Hodila jsem ji jen tak nazdařbůh do vzduchu. Nad mojí hlavou udělala piruetu a snesla se ke dveřím. V tu chvíli jsem na ni zapomněla. Dveře totiž byly otevřený. Stejně jako moje ústa.

Nikdo však nevcházel. Nikdo tam totiž ani nebyl. Jen ty otevřený dveře. Zůstaň v klidu, říkala jsem si. Je to jenom jeden z jejich triků. Chcou vědět jak zareaguješ. Takže nejchytřejší bude nereagovat vůbec. Zůstat pěkně tady. Jenže pak se ozval druhej hlásek, mnohem naléhavější, neodbytnější. No a co, že je to jen trik. I oni riskujou. Je to obrovská šance získat to, po čem tak hrozně toužíš. Získat svobodu.

Vyběhla jsem ven. Ani tam nebyl nikdo, kdo by mi v tom bránil. Jen bílozelený stěny, dlaždičková podlaha a pach desinfekce. Rozběhla jsem se tou chodbou a najdenou se mě zmocnila panika, hrůza z toho, že tady zůstanu. Nemohla jsem tam vydržet už ani minutu. Prostě jsem najednou věděla, že jestli tam budu ještě jeden nepatrný okamžik, stane se něco strašnýho.

Schody. Seběhla jsem je jak nejrychleji to šlo. Na posledním jsem si skoro zlomila obě nohy. Vstupní hala. Prázdno. Nikde nikdo. Tohle přece nemůže být normální. Možná se mi to všechno jenom zdá.

Dveře. Hlavní vstup, velký, dvoukřídlý, prosklený. A zamčený. Z chodby se vyrojili doktoři. Měla jsem to čekat, takový štěstí bych nemohla mít.

Jenže je něco nenapadlo. Pobytem tady se ze mě pomalu stal šílenec.V provádění šíleností se tu cvičím téměř každej den. Tak jsem se rozběhla a proskočila sklem. Nebylo tvrzený, bohudík. Řinkot skla donutil doktory zastavit. To mi poskytlo dost času na to zvednout se a utíkat. Adrenalin mi neodvoloval myslet na zranění. Jen jsem tak zhruba věděla, že mám pořezaný ruce, čelo a kolena.

Běžela jsem zahradou. Kolem ležel čerstvě napadnutý sníh a já se i v běhu třásla. Běželi za mnou a já věděla, že mě doženou. Moje kondička na tom byla mizerně, jako ostatně kohokoliv, kdo poslední dobu strávil většinou v posteli. Zakopla jsem a spadla a donutila se zase vstát a běžet. Tušila jsem, že už to o moc dýl nevydržím. Docházel mi dech, píchalo v boku a nohy se pomalu podlamovaly.

Proběhla jsem bránou a na nepatrnou chvíli se zastavila, abych se rozhodla, co dál. U kraje chodníku stál kontejner. Taková ta větší popelnice. Byl poloprázdný. Během sekundy jsem byla uvnitř. Zápach kolem byl téměř nesnesitelný, ale musela jsem. Ještě jsem zahlédla prvního z psychiatrů, blížícího se k bráně. Pak doběhli ostatní, slyšela jsem je jak se dohadují. Neviděli mě.