Náhle jsem byla muž a hlasitě jsem se dohadovala s kýmsi v bledě modrým županu o nafukovacího krokodýla. Krokodýl měl něco přes dva metry a růžovou mašli. Na ocase. A já ho hrozně moc chtěl (nebo chtěla?). Pak se ten modrej župan naštval a házel po mně fazolema. Najednou z těch fazolí začly růst malý rostlinky. Rostly a proplítaly se tak, že než ke mně doletěly, byl z nich lítající koberec.

Tak jsem nasedla a to už jsem to zase byla já a odletěla jsem pryč. Potom se ale něco zvrtlo a já padala dolů do černé tmy.

Probudila jsem se celá zpocená. Chvíli jsem nechápala, co se děje, nebo kde to jsem, protože kolem byla tma. Pak jsem si uvědomila, co dělám. Klečela jsem před záchodem a loučila se se zbytky obsahu svýho žaludku. Zhruba po pěti minutách jsem vstala, vypláchla si pusu studenou vodou a šla si zase lehnout.

V tu chvíli jsem si nevzpomínala na svý sny. Ten s Yilarionem se mi vybavil až o mnoho dní později. Jen se zase objevila stará touha, o které jsem si myslela, že už je dávno pryč. Byla to touha po svobodě, po tom být někde jinde, někde, kde je líp. I přesto, že vím, jak to dopadá, když tohle přání dám najevo nahlas, i přesto jsem se rozhodla udělat zase jednou něco šílenýho.

Někdo by si možná mohl říct, že si sama přitěžuju, že kdybych vynechala tyhle občasný psychopatický scény, třeba bych se jednou mohla dostat ven. Jenže tenhle dotyčný by zřejmně nevěděl, co vím já. Totiž to, že se odsaď nikdy nedostanu. A že bez občasných psychopatických výstupů buď umřu nudou, nebo se vážně dočista zblázním.

Svlíkla jsem ze sebe noční košili. Pak jsem strhala povlečení z postele a naházela ho na hromadu. Matraci jsem hodila před dveře, abych aspoň trošku ztížila vstup. Bohužel jsem nemohla hejbat s nábytkem, rotože byl přišroubovanej k podlaze. Škoda, že nemám sirky, napadlo mě. Pak jsem svou noční košili obřadně uložila do postele, zkřížila jí
rukávy a hrobovým hlasem jsem začla zpívat píseň "Všichni lidé zemřít musí", kterou jsem si pamatovala z dětství z kostela.

"Všichni lidé zemřít musí,
tělo zvadne jako květ;
co zde živo, smrti zkusí,
prach se k prachu vrátí zpět.

Rád chci skončit časné žití,
když mě k sobě zve mů...".

Dál jsem se nedostala. Vlastně jsem je ani neslyšela přicházet a ani jsem necítila injekci, která mě odeslala zpět v náruč Morfeovu. Uznávám, že bych radši, kdyby to byla náruč někoho jinýho, ale člověk si nemůže moc vybírat.

Doktoři to patrně trošku přehnali, protože mě odeslali do Bezvědomí. Bezvědomí je vesnice v malým úzkým údolíčku, kterým protýká říčka. Na obou březích stojí domy. Nejsou to chalupy rustikálního typu. Spíš něco jako futuristicky řešená africká vesnice. Docela se mi tam líbilo. Došla jsem až na malý náměstíčko na jedné straně řeky. Posadila jsem se na lavičku a jen tak se dívala. Za chvíli přišla moje máma a sedla si vedle mě.

"Jak se vede, holčičko?" zeptala se. Najednou jakoby všechen ten čas, kterej uplynul, zmizel kamsi daleko a já zas byla malá holka. Nemluvily jsme. Jen jsme se na sebe dívaly. Pak se maminka zvedla, usmála se a odešla. Na lavičce ležela kreditka. Možná ji tu zapomněla, napadlo mě. Tak jsem ji vzala a šla ji hledat.

Uprostřed náměstí stál bankomat. Ani jsem si neuvědomila, že jsem si ho dřív nevšimla. Udělala jsem okamžitě naprosto zřejmou alogickou věc. Strčila jsem dovnitř kartu a zadala PIN. Nevím, jak jsem na to číslo přišla, protože můžu naprosto jistě říct, že jsem ho nikdy dřív neviděla.

V bankomatu to zabzučelo a ven vyjel malej papírek. Stvrzenka. Teda jenom tak trochu. Na stvrzenkách totiž obvykle nebývá napsaný: VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM! Trochu mě to zaskočilo. Už dávno jsem ztratila přesný pojem o čase, takže to většinou určuju tak nějak zhruba. Narozeniny pro mě ztratily význam, takže mě tahle zpráva trochu zaskočila. Než jsem se stačila vzpamatovat, v bankomatu to znovu zabzučelo a vyjel další papírek. REMEMBER ME TO ONE WHO LIVES THERE, SHE ONCE WAS A TRUE LOVE OF MINE. Na třetím papírku byla fotka nějakýho týpka. Někoho mi připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout. Ani jsem na to neměla čas. Na dalším lístku byla skvělá paranoidní zpráva. SLEDUJÍ TĚ, JSOU VŠUDE KOLEM, NEDOVOL JIM ZOTROČIT TVOU MYSL. No, nezní to dobře? To bych příště mohla zkusit uplatnit na doktory. Třeba je to taky pobaví.

Dál jsem už skoro nestíhala číst. NEZAPOMEŇ NAKOUPIT! HLAVNĚ BAZALKU A ČESNEK!; BOHUŽEL JSEM MUSEL ODEJÍT DŘÍV, UVIDÍME  SE VEČER.; 543244460 JEŠTĚ ZAVOLÁ. A HLAVNĚ HODNĚ ZDRAVÍ! Na posledním, kterej jsem stihla přečíst, bylo: BUT IN DREAMS I STILL HEAR YOUR NAME AND IN DREAMS WE WILL MEET AGAIN. Pak se  kolem mě rozpoutala bílá bouře. Miliony a miliony bílých útržků papíru.

Jak jsem se tak prodírala závějemi došla jsem až na břeh řeky. Přímo přede mnou stál most. Byl celej zeleno bílej, vykládanej mramorovýma dlaždicema. Přešla jsem a octla jsem se v Kómatu. Tak se nazývala tahle část vesnice. Domy tu byly o trošičku tmavší a rostlo tu víc  tromů. Bylo tu ticho a domy vypadaly mnohem méně obydleně než na druhé straně. Člověk měl z toho místa pocit, že lehnout si a spát sto let vlastně vůbec není blbej nápad.

Nedalo mi to a nakoukla jsem do nejbližšího domku. Na posteli s nebesy, se sloupkama vyžezávanejma do tvaru růží, ležela mladá holka, zlatý vlasy jí padaly z postele na zem, a očividně spala. Už nějakou dobu.

Všude kolem byl klid a mír. Ani horko, ani chlad. Ani poledne ani půlnoc. Ani léto ani zima. Bylo tam tak nějak nijak. Nutilo to zívnout, sednout si a koukat do blba. A především nepřemýšlet. Jen se tak dívat, nic nedělat, nic nevymýšlet, netvořit. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem si uvědomila, že tam někde tikají hodiny. Takový ty velký sloupový, co mají sytej, hlubokej zvuk, kterej asi po pěti minutách přestanete vnímat. TIK, TAK. Jinak ticho.

Připomínalo mi to svět, ve kterým žiju. Bílej pokoj na špatné straně Dveří. Teda špatné pro mě. TIK, TAK. Ale pokoj, dveře i svět jsou daleko. Tak daleko, že to snad ani není pravda. Pouhá fantazie. TIK, TAK. Nic z toho, co jsem kdy zažila není pravda. Je to všechno jen sen. Vlastně už si na to ani moc nevzpomínám. TIK,TAK. Nechce se mi vzpomínat na sny. Jediná pravda je kolem mě. Všechno tu ztrácí předchozí důležitost. Jakže se to vlastně jmenuju? Nevím, a je mi to jedno. TIK, TAK.

Oči se mi začaly samy zavírat a hlava mi pomalu padala. Jak jsem sklonila pohled, přes hradbu řas a únavy jsem zahlídla něco bílýho kousek od mé ruky. Nechtělo se mi zjištovat o co jde. To mohlo počkat. Nevím, co mě donutilo ještě sebrat poslední síly, otevřít oči a podívat se na ten bílej předmět. Byl to kus papíru. Mýmu mozku chvíli trvalo, než zpracoval cosi, co na něm bylo napsanýho. "A HLAVNĚ HODNĚ ZDRAVÍ!", oznámil mi pak. Rozesmálo mě to. Jak jsem se smála, jakoby ze mě spadlo nějaký kouzlo. Už se mi nechtělo spát, dokonce jsem si i rozpomněla, jak zní mý ctěný jméno (uznávám, že s tím ctěným jsem to trochu přehnala, ale znám pár lidí, no vlastně ne tak docela lidí, který si mě váží. Možná. Aspoň to dobře předstírají.) A vůbec se mi nechtělo zůstávat na tomhle místě.

Přešla jsem most do Bezvědomí a vydala se k nejbližší zastávce ve směru Mdloby, Vědomí a Realita (přestupní stanice). Vzducholoď přiletěla během pár minut a cesta proběhla víceméně bez problémů. Jen jsme zapomněli zastavit v Mdlobách a starý pán s fialovým deštníkem a listem břečtanu na klopě vystoupil za letu. Pak jedna nervozní žirafa seřvala svou kamarádku, že jí zničila mejkap a rozsypala všude hranolky. Stejně za moc nestály. Havarovali jsme pouze jednou a to ještě ne pořádně. Jen ten strom už to asi nerozchodí.