Jak jsme šli, les mi připadal mnohem míň temnej, rozeznávala jsem stromy, ostružiní mi nepřipadalo tak hrozivý a zvuky nebylo slyšet, protože můj společník nahlas přemýšlel, co bude dělat k večeři. Šli jsme krásným mělkým údolím, mezi snad pískovcovými skalami nejrůznějších barev. Když říkám nejrůznějších, tak to tak myslím. Nebylo tu už tolik stromů, takže jsem přímo před sebou viděla nejúžasnější západ slunce. Nebe plálo barvami od sytě oranžové přes citronově zelenou po temně fialovou. Celý údolí se změnilo ve fantasmagorickou zahradu. Kolem mě tančily barvy a tvary. LSD hadr.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se, když Yilarion přestal řešit problém s večeří. " Na severním okraji Říše, asi dvě rosy cesty od Bukolesa. Kdysi tu bývalo Moře." Rosy? Ten obrat mě zaujal, ale přeci se nebudu ptát na každou blbost.

Najednou se zastavil a než jsem si stačila všimnout proč, zmáčkl na červený tlačítko, který se volně vznášelo ve vzduchu. Počkal dokud nezačlo svítit, pak udělal dva kroky dopředu. Chvíli jsme stáli. Pak někde něco zacinkalo a my se vznesli do vzduchu.

Před námi stál kamenný dům s červenou střechou a cesmínovým věncem na dveřích. Dům neměl zahradu, ani plot, on vlastně dokola neměl vůbec nic. Doslova. To už ale Yilarion stál ve dveřích a pobízel mě, ať jdu dál. Tak jsem poslechla. Vešli jsme a já si začla připadat jak ve staré dobré Anglii o Vánocích. Všude, kam se jen člověk podíval, byly zelené větvičky, především cesmíny, a červený mašle, všechno rozmístěno s vkusem a láskou.

A vonělo tam kadidlo. Nevím, jestli to bylo kadidlo, ale to je vlastě jedno. Byl to možná jinej druh kadidla, než jakej bývá v kostelech. Vonělo příjemně, takovým svěžím způsobem. "Krásnej dům," poznamenala jsem, anžto mě nic duchaplnějšího nenapadlo. "Dík," řekl mi přes rameno hostitel, veda mě dlouhou chodbou až do jídelny.

Uprostřed stál stůl z tmavýho těžkýho dřeva a šest židlí s nádherně vyřezávanejma opěradlama. Zatímco jsem je obdivovala, odešel nachystat slíbenou večeři.

Netrvalo to moc dlouho a objevil se Yilarion a udiveně se ptal, proč ještě pořád stojím. Tak jsem si sedla na jednu z těch krásných židlí a sledovala, jak se přede mnou na stole téměř magickým způsobem zhmotňují mísy plné kouřících jídel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám hroznej hlad. Yilarion se taky posadil a sklonil hlavu k tiché modlitbě. Přesně jako to dělal můj otec.

Večeře byla vynikající. Nejprve výživná polívka, tak hustá, že v ní skoro stála lžíce. Pak zvláštní jídlo, sestavený z kousků nějaké naložené ryby, hromady česneku a jakýhosi modrofialovýho, mně neznámýho druhu zeleniny, a nakonec zmrzlina. Chutnala jako višnová, citronová a karamelová dohromady. K tomu všemu jsme pili zlatavou tekutinu ze zvláštních nádob, velmi vzdáleně připomínajících středověké rohy. Bylo to lepší než cokoli, co jsem kdy ochutnala. Skoro i lepší než mámino kuře. Každopádně milionkrát jedlejší než ta bezbarvá, beztvará, neslaná, nemastná věc plná vitamínů a minerálů, kterou mě živí každej den. Taky jsem to svýmu společníkovi řekla, ale jen se smál a řekl, že mi zazpívá píseň o někom, jehož kuchařský umění dokázalo mnohem víc. Odkudsi vytáhl loutnu a spustil veselou a svěží píseň.

Šla světem vědma samotná,
krásná, jako květ máků.
Kde mohla - ruka pomocná.
Mizela s hlasy ptáků.

A tak šel čas a ona s ním,
až v jednoum pustém kraji
došla k hromadě rozvalin,
ke zřícenině v háji.

Rostl tam hloh a voněl bez,
a ona celá sešlá,
očima, v kterých kvetl sléz,
prohlédla hrad a vešla.

Prach prastarý a chlad tam byl,
jen v nejzadnějším sále
mladík na lůžku věčně snil.
Princ, co mohl být králem.

Věděla, polibkem by snad
zlou kletbu prolomila,
tušila, co by mohl stát
- prince nepolíbila.

Třeba byl zlý, když býval mlád
ta kletba důvod měla.
Tak začala uklízet hrad.
Proč? Sama nevěděla.

Při práci celá rozkvetla,
a tak se přičinila.
I pavučiny vymetla,
a palác uklidila.

Když neměla už na práci,
než vymést komín v peci,
Napadlo ji, že v paláci,
mohla by buchty péci.

Vůně se nesla chodbami
do všech komnat a sálů.
A skrytějšími cestami
i k hrobkám dávných králů.

Dospěla k lůžku princovu,
co věčný sen tam snil.
A díky buchtám poznovu,
ten princ se probudil.
..."

"Nechybí tomu tak trochu konec? Já nevím, jako že se třeba vzali a žili štastně až do smrti, nebo tak něco." "Prý kdysi takový konec měla. Podle neoficiální verze naší rodiny byl totiž jejím autorem onen princ, náš prapředek. Prý si hrozně moc přál, aby si ho vzala, ale ona, podle legend nesmrtelná dobrotivá kouzelnice, nechtěla. Asi věděla proč.Byl to ožrala. Když se později oženil, mlátil svou ženu i děti, který od něj po smrti matky utekly. Tak umřel sám a žádný buchty mu už nepomohly."

"Smutnej konec tak veselé písničky," povzdechla jsem si. "Jo, jo, mais c'est la vie ma chére amie..." Před chvílí mě napadlo, že jsem vůbec netušila, jak krásně umí moje podvědomí zpívat a teď se navíc dozvím, že umí francouzsky.

Pomalu jsem tomu začla přicházet na chuť. Ten život v blázinci dokáže člověka pěkně otrávit. Takže mi tyhle sny přišly docela vhod. Aspoň se nenudím. Vlastně to asi nejsou zas až tak úplně normální sny. Jsou si podobný. Hereckým obsazením, zápletkou i tím, že si je pak pamatuju. A nejsou chaotický. A dávaj smysl. Možná je to těma novejma práškama, co do mě cpou. Třeba mi to pomůže a oni mě pustí. No jo, asi ne, nejspíš je to jen další vedlejší účinek jedné z dlouhé řady nezabírajících látek. Ale myšlenka to byla pěkná. Škoda.