Který z bílých pokojů to ovšem byl, jsem netušila, dokud jsem si nevšimla dvou modrozelených koleček na nočním stolku. Prášky! Byl to jen sen. Zase jsem zpět v realitě a čeká mě další den pomalého umírání zaživa. Bylo mi to trošinku líto, ale vážně jen trošinku.

Pak cvakla klika a já se lekla, že je to Baldwin, nebo mluvící lampa. Nebyla to zas až tak nepříjemná představa, ale byla to jen sestřička. "Slečno Seagateová, vy už jste vzhůru?" zeptala se, jako by to nevěděla. "Měla jste asi neklidné sny, že?" nečekala na odpověď, položila vedle modrozelených koleček ještě jedno bílý a zas elegantně odplula do světa tam venku.

Snědla jsem léky, a když jsem pak vstala, abych si opláchla obličej studenou vodou, znovu mě napadlo, jaká je to škoda, že za těma dveřma není bukový les na sklonku podzimu. Bylo to jako vzpomínka na to, jak vám váš dědeček kupoval koláčky a půjčoval pastelky. A vy si hrozně moc přejete, aby vám zase bylo pět, jenže víte, že to nejde, že realita je, jaká je, a buď se s ní smíříte, nebo s níbudete bojovat. A skončíte v blázinci.
 
Vrátila jsem se zpátky do postele. Neměla jsem co jinýho na práci. A v tom okamžiku jsem zaslechla to sténání. Bylo tiché, jakoby tlumené zdmi. Ale nemohlo to být daleko, protože ke mně ještě nikdy nedolehl žádný ze zvuků ze světa Za dveřmi. Ozvalo se to znovu. Přímo ze zdi za mojí hlavou! Někdo za zdí, nebo možná dokonce ve zdi, potřeboval pomoc.
 
Vůbec nic mě na tom neudivilo, protože už jsem si zvykla na ledacos. (Uznávám, že když za mnou poprvé přišly Obludičky, trochu mě to vyděsilo, ale teď už mě navštěvují pravidelně. Jenom když se o tom dozví dokotoři, dostanu druhej den ráno Fialovej hnus).
 
Takže jsem se moc nerozmýšlela, postavila se na posteli a začala mlátit do zdi. Když jsem na chvíli se svojí bohulibou činností přestala, protože mě hrozně bolely ruce, ozval se ten hlas. Nebylo jasně poznat, zda se jedná o muže či o ženu nebo o něco úplně jinýho. "Pomozte mi prosím, ať už jste kdokoliv."

Hrozně to na mě zapůsobilo. Nějak jsem najednou věděla, že tu mluvím s osobou, které někdo strašně ublížil, a že je to jediná osoba na Zemi, které můžu, ba dokonce musím, věřit. "Jak? Jak vám můžu pomoct?" zakřičela jsem v odpověď.
 
V tu chvíli vtrhli do pokoje nějací doktoři a píchli mi nějakou injekci. "Její stav se horší," říkal kdosi, ale hlas ze stěny to nebyl. "Ještě jednu, sestro, myslím, že bude potřeba dvojitá dávka," říkal někdo jiný, ale také to nebyl ten, na jehož odpověď jsem čekala. Přišla. Než mi zčernal svět zaslechla jsem ji jako vzdálenou píseň.

"Čtyřikrát rosa padne nám do klína,
pak přijde hoře.
Dřív musíš, dívko s Modrýma očima,
vyhledat Moře ."

Pak jsem upadla do tmy černé jako pleť královny ze Sáby a tiché jako ostrovy mrtvých.

Po dlouhém bezesném spánku jsem se probudila, víc unavená než

odpočatá. Přišli si pro mě asistenti. Prvně jsme šli do dílny. Vím, že ať už tam udělám cokoliv, budou to podrobovat psychologickýmu rozboru, a tak jim vždycky kreslím berušku. Jednou se mě na to zeptali a já jim odpověděla, že beruška je základ mého života, podstata bytí a vrchol mého uctívání. Stejně mě odsud nepustí, tak proč jim kazit výzkum tím, že se budu chovat racionálně. Pak jsme šli do tělocvičny a do bazénu. Konečně zase jednou trochu pohybu.

Ještě pořád ale nezničili moji touhu jít ven. Mezi stromy, lidi, odpadky. Z toho bílýho, sterilního světa asi jednou vážně zcvoknu. Zbytek odpoledne jsem strávila tím, že jsem si povídala se stěnou, jenže mi nikdo neodpovídal.

Tak jsem snědla večeři, kterou mi donesli i s bledě zelenými kapslemi. Nechápu proč nemůžu dva dny po sobě dostat stejně barevný léky. Tyhle měly navíc hnusný účinky. Přestala jsem cítit ruce a začla jsem si připadat jako medúza.

Plavala jsem si tak rozmazaným prostorem a až po nějaké době jsem si všimla, že to už není rozmazanej prostor, ale les, a že už nejsem medúza, ale zase víceméně člověk. Les kolem mě ale nebyl ten krásný podzimní bukový, po kterém jsem toužila, ale temný hvozd plný neznámých stromů, pichlavých šlahounů a děsivých zvuků. Byla jsem sama. Padl na mě podivný svíravý pocit.Teprve později mě napadlo, že to možná mohl být strach. Protože jsem nevěděla, co jinýho dělat, a protože mi začala být zima, vydala jsem se směrem vybraným mou skvělou chorou intuicí.

Najednou mě něco přinutilo zastavit se. K podivným děsivým zvukům lesa se přidalo něco mnohem příjemnějšího, něco důvěrně známýho. Někdo šel lesem a pískal si. Chvíli jsem poslouchala. Bylo to Scarborough Fair. Zpoza stromů se vynořil mladík v tmavě zeleném oděvu, splývajícím s okolím v šeru. Měl veselý úsměv a jeho zlaté oči mu svítily radostí ze života.

Vůbec ho nepřekvapilo, když mě tam tak uviděl, stojící, neschopnou pohybu, s očima i pusou dokořán. "Hele, já fakt nejsem lesní strašidlo, i když tak možná trošku vypadám, takže se mě nemusíš lekat," řekl s úsměvem od ucha k uchu. "Doufám teda, že ty taky nejsi nic takovýho a nevrhneš se na mě a nerozsápeš mě na malilinkatý kousíčky. To by se pak asi blbě sbíralo, takhle potmě," dodal se smíchem. "Ačkoliv se obávám, že by se žádnej démon na světě nezvládl změnit v něco tak krásnýho," pravil ukláněje se a galantně mi nabídl rámě.

Tak jsem se ho chytla a společně s ním jsem se vydala lesem. Asi po dvaceti krocích jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, jak se jmenuje, nebo kam máme namířeno. Zastavila jsem se a chtěla jsem se zeptat. Nevím jestli mi četl myšlenky, ale odpověděl dřív než jsem co stačila říct. "Yilarion. A jdeme ke mně domů na večeři. Nic jsem sice neulovil, ale snad se tam něco najde. Pokud ti to teda nevadí, krásná Šeherezádo." "Zuzana. Já jsem Zuzana."

Neřekla jsem mu svoje pravý jméno, protože se netvářil, jako že mě zná, a já to nechtěla pokazit. Mohl by mi pak zas začít vykládat, že jsem královna a takový kecy a o to já vůbec nestojím. Aspoň ne teď hned. Jediný, co teď chci, je v klidu povečeřet s tímhle člověkem, pokud je to teda člověk, a pak se uvidí. "Helemese, ono to děvče není němý, jak jsem si už začínal myslet," rozesmál se Yilarion. Zamračila jsem se, ale on se začal ještě víc smát. "Pojď, ať tam dojdeme za světla."