| Na Pokraji II. |
|---|
"Jste Paní Ghoettinne, královna Scarborough s tituly Alwara-ochránkyně, Adalheid-vznešená, Paní Bran moře, Jediná, Osamocená, Bohyně s Tmavě modrýma očima a Kněžna z Bukolesa, kde se právě nalézáte. V pokji bílého měsíce. A já, má paní, nejsem nikdo. Jen služebník. Mé jméno je Baldwin z Březoháje, v době vaší nepřítomnosti jsem byl zvolen vaším zástupcem."
Lehce se uklonil a mně nezbylo než zírat s otevřenou pusou. Pak jsem se probrala a racionální část mého já mi začla nadávat, že se vybavuju se svou představou, se snem. "Myslím, že bychom si měli pár věcí vyjasnit. Nevím, kdo je paní Gotina, královna a to ostatní..." "Vy, Vaše Veličenstvo." "...a neskákejte mi do řeči..." "Omlouvám se, Paní." "Grrrr. A neříkejte mi paní, nemluvte se mnou jako s pětiletou holkou, nebo kusem nábytku, i když pozlaceným. A přestaňte už, proboha, vykládat ty nesmysly. Já jsem Monika, slyšíte? Monika Seagateová, poslední dobou bydlištěm v blázinci. "
Lord Baldwin se moudře usmál a stejně moudře mlčel. "Mohu vám donést něco na pití, Madam?" zeptal se po chvíli ticha. "Ne, vy mi teď dejte pokoj, prosím vás," zaprosila jsem na pokraji nervového zhroucení. "Omluvte mě," řekl a dle mého přání, stále však s úsměvem, odešel. Ležela jsem a pozorovala strop. Na jednu stranu jsem hrozně moc toužila probudit se, ale na druhou stranu jakási nepatrná, ale přesto nezanedbatelná část mě tiše žadonila, aby sen pokračoval. Bylo to přeci jen lepší než jen tak ležet v posteli.
Přemýšlela jsem, co se asi stalo s tou obludou, a jak to asi vypadá venku. Jelikož tohle byl jen obraz mého pokoje v mojí mysli, bylo možný, že tam venku jsou zeleně vymalovaný chodby páchnoucí dezinfekcí. A nebo taky ne, jeden nikdy neví. Nemělo cenu jen tak ležet v posteli, protože to dělám normáně, tak jsem se zvedla a došla ke dveřím.
Potom jsem pevně zavřela oči, abych se nelekla, protože za nima mohlo být cokoliv, ale dost dobře mohly být zamčený, jako ty ve skutečnosti. Pak jsem vzala za kliku a prošla. Když jsem oči otevřela, stála jsem uprostřed bukovýho lesa na konci podzimu. Otočila jsem se, za mnou byly otevřené dveře a za nimi Bílý pokoj. Ale žádné zdi, jen dveře uprostřed lesa. Příliš mě to netrápilo, ve snech se přeci může stát cokoli a já se pevně rozhodla přeci jen si tenhle sen užít. Teď, když jsem si ujasnila, co by mě čekalo, kdybych se probudila.
Tak jsem se vydala směrem, který jsem zvolila náhodným výběrem. Stromy byly vysoké a štíhlé, jejich kůra hladká a tak působily trošku jako sloupy, jejich propletené větve zase trošku připomínaly klenbu a žlutavé listí zdobené ornamenty. A voněly tam konvalinky. Pak jsem došla k dalším dveřím. Tak jsem je otevřela a vešla. (Ano, uvědomuju si, že jsem asi měla prvně slušně zaklepat, ale v tu chvíli mě to nějak nenapadlo).
Vešla jsem do vkusně zařízenýho salonku laděného do azurova. Uprostřed pokoje stál malý stolek s tyrkysovou konvicí na čaj a dvěma šálky. V rohu jsem si všimla sloupové lampy, snad z ořechovýho dřeva. Kromě toho byly v pokoji dvě křesla, pohovka a prosklená skříň plná podivných věciček a hejblátek. Mimo mě nikdo v pokoji nebyl. Totiž skoro nikdo.
"Má paní," ozval se hluboký, skoro až dřevěný hlas a já se musela držet, abych nezaječela. "Kdo, kde, proč, s kým...za kolik?" Vypadla ze mě naučená fráze a vyděšeně jsem se rozhlížela po pokoji. "Tady, v rohu," zasmál se hlas z kouta. "A proč se schováváte za lampou?" "Já se neschovávám, já jsem lampa," řekla lampa, "říkali mi, že si to možná nebudete pamatovat, jmenuju se Aveline, ale říkávala jste mi Eiblin, je to to samé jméno jen v místním dialektu." "Monika, těší mě, nevěděla jsem, že se známe." "Ale jistě paní Ghoettinne, já přeci vím, kdo jste. Z toho si nic nedělejte, to se spraví..."
Zase to divný oslovení. Co s tím všichni furt maj. Jak jen moje podvědomí přišlo na takovou krávovinu ? "...ale jsem já to ale nevychovaná lampa, posaďte se prosím. " štěbetala lampa a sama usedla do křesla. Uvědomuju si, že to zní prapodivně, a taky to takové bylo. Vlastně si vůbec nejsem jistá, jak to udělala, ale sedla si, nalila nám čaj a dokonce ho i pila! To už bylo i na mě trošku moc, ale radši jsem nic neřekala, protože jeden nikdy neví.
Mlčela jsem a pila čaj. Ve vzduchu voněly konvalinky a čaj byl s medem. Asi v něm bylo ještě něco jinýho, protože jsem se probudila a byla jsem zase v Bílým pokoji. |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Sidnere', 06.03.2005 21:24.
| Názory čtenářů |
03.03.2005 16:59
 Hester 
|
pěkný... počkám si na pokračování :-) * |
03.03.2005 20:29
Rozárka
|
jsem zvědavá jak dál :) |
06.03.2005 20:23
Pavla
|
bukovýho, otevřený, vysoký a štíhlý... hovorové výrazy typu No a tak jsem vešla tomu trochu ubírají na čtivosti, ale jinak dopohody. |
06.03.2005 21:24
Sidnere
|
opraveno...snad |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|