Někdy se budím,

když ještě není nárok,vykročit tou levou

do nových zítřkù

a spát je škoda

i ve starých dneškách

co si už říkají tak moc o vyprání

a sušení na šnùře ve stříbrných větrech

i třeba od polù .

Někdy se budím,

když zazdá se až tak

že se bojim usnout znovu

abych nezapomněl

ten pocit,

když očima dětí a drakù na jejich provázcích

jsi na chvíli prohlédl

a s výšky

uvidět rozkvétat

planou rùži

na skládce odpadkù

snù a nadějí

těch nedospaných

zítřkù…..

Ale přesto je mám rád

I ty hypnogénové…