Země je deska a táhnou ji sloni… Slunce se kolem ní točí a točí… včera je dneska a letos je loni… a láska má obrovský zelený oči… z cédéčka zpívá pan Karel Plíhal… kterého si příliš vážím než abych mu mohla nevěřit… nahlížím tedy lásce do očí a vidím… rostou v nich stromy a víno a tráva… voňavá tráva… lehnu si do ní a v tu chvíli vím… čas není… protože v něj nevěřím… zavírám oči a skrze tropickým horkem se vlnící vzduch vidím v africkém pralese změť stonků a listů… přepestré motýly… květiny… krajty a liány… tygry a orchideje… papoušky… kolibříky… létají… krouží a křičí a tančí… mávají křídly… jejich tak rychlý pohyb mění je v barevné šmouhy… pohyblivé abstraktní obrazce se samy skládají v secesní plakát…v pozadí s rozetou… s vitráží rytmicky zdobenou půvabně zauzlenými těly hadů s vyplazenými rumělkovými jazýčky… ruce alegorické krásky klidně oddechují na řvoucí hlavě divoké šelmy… a dívka ožívá užaslá vlastní proměnou… šátek uvázaný po antickém způsobu kolem jejích boků v měkkých serpentinách splývá až k zemi…až k štíhlým listům krášlícím stonek zelenokvěté rostliny v popředí... vlasy tak náhle osvobozené od nehybnosti a záhy podřízené rozmarům větru tvoří nekonečný ornament… ušlechtilé linie zhmotňující eleganci přelomu tak nedávných a zároveň dávných století… výpověď o době v podobě jejího milovaného šperku… nahlížím blíž do smaragdových očí a vidím… rostou v nich stromy a víno a tráva… voňavá tráva… lehnu si do ní a v tu chvíli vím… čas není protože v něj nevěřím… divoký vzduch se chvěje a vlní… na nebi obrovské plachetnice míjejí plující oblaka… možná to ani nejsou mraky… jen stáda a stáda červeně strakatých krav… běží za nimi… jdou jedna za druhou jak stovky vagónů… do jednoho z nich nastoupím a u okna je místo… venku se sněhobílé domečky s červenými střechami navlékají na šňůru rezavých kolejí… nahatě růžový vesnický kostelík… louka… pastvina střídá les… míhají se pole a vinice mírumilovně spočívající vedle sebe… kivi a oříšek… karamel a pistácie… kaštan a smaragd… mahagon i oliva… bronz… měď a čokoláda… na jediném manželském loži… mlha vše přikrývá… skutečnost spočívá v konejšivé náruči cukrové vaty… tolik sváteční pochoutky… den se jen zasněně protahuje v peřinách hýčkaje své paprsky pohledem plným obdivu… svět není hranatý… svět je žensky oblý… oble ženský… jako mateřské objetí… křehkou průsvitnost líné pastelové záclony propichuje špičatý vrcholek pastýřky Eiffelky… delikátní krásky… její vzpřímenou hrdost na kosmopolitní vlastenectví… na historickou modernost… na malebnou čilost… na svoji francouzskou národnost… její stydlivě drzé sebevědomí se s pečlivou cudností i obscénní výstředností zároveň halí ve futuristickou poezii studeně kovového krajkoví… a vlak se pomalu začíná rozplývat… bledne a mizí… roztává jako sníh… rozpouští se v řece… skláním se k hladině a Seina je zelená… zelenooká… rostou v ní stromy a víno a tráva… voňavá tráva… lehnu si do ní a v tu chvíli vím… čas neexistuje… protože v něj nevěřím… vzduch těžkne orientální exotikou…vonná tyčinka vysílá výzkumné sondy do všech koutů temného salonku… světlo se nesměle krčí kolem svíčky… nemá chuť pustit se máminy sukně… je mu tak dobře… mističky slastně nastavují glazované útroby průsvitným mokrým polibkům chladnoucích jezírek čaje… konvička jen tiše zahřívá červený čínský znak na černém podnose… vždyť její hubička neumí promluvit… bambusové ouško však není hluché…  odklápím víčko… chci nahlédnout do studny pod ním ukryté… a ta je zelená… zelenozelená… rostou v ní stromy a víno a tráva… šťavnatá tráva… lehnu si do ní a v tu chvíli vím… čas není… protože v něj nevěřím… a můžu konat zázraky… kdybych jen chtěla… ale proč… co měnit na bílých slonech… táhnoucích Zemi… na lásce… která má obrovský zelený oči…

zelený oči …