“Tygře, tygře planoucí…” – díky panu Saroyanovi snad všichni známe Blakeovy verše. Uchvacující. Fascinující. Znepokojující. Nádherně plamenné. Žádný div, že tak mocně zapůsobily na – byť teprve tříletého – Thomase Tracyho. Báseň jej zaujala dokonce natolik, že si z ní odnesl svého tygra. Zpočátku se malý Tom jen “miloval” s exoticky znějícím slovem. “Tygr, tygr, tygrrr…” Opájel se resonancí hlásek. A hledal. Hledal svého tygra, přestože nevěděl, kde je, neznal jeho podobu, ale jasně tušil, že existuje.

Jsem přesvědčen, že všichni máme své tygry. Nebo alespoň většina z nás. Jen ne každý může datovat narození toho svého až do pravěku života. Vždyť je nacházíme v knížkách, v hudbě či pouhým zaslechnutím slova. Jen jsme, myslím si, v raném věku k tygrotvorným podnětům o něco náchylnější. Vždyť děti v sobě mnohdy nosí vnitřní svět, o jehož bohatosti nemají dospělí ani potuchy. Anebo je to jinak? Třeba jsou někteří lidé předurčeni k osudu najít a mít svého tygra. Jsou citlivější? Vnímavější? Zranitelnější? Nebo snad duševně nemocní? Takoví, které má naše společnost ve zvyku označovat cejchem snílek, blázen, “tak trochu hin na hlavičku” ?

Nevím. Těžko říct, zvlášť, když se cítím být jedním z nich. Ptáte se na jméno mého tygra?

Paříž.

Miloval jsem ji dávno před tím, než jsem ji uviděl na vlastní oči. Miloval jsem ji, ještě než jsem na gymnáziu začal válčit s francouzštinou (nebo spíš francouzštinářkou?) nádhernou, libozvučnou, ale tak těžkou. Miloval jsem tu geniální syntézu historie s moderností, malebnosti s čilým ruchem, nacionalismu s kosmopolitností, aniž bych o ní cokoli věděl. Mé poznatky se omezovaly na pár zhlédnutých obrázků Sacre coeur, “pastýřky Eiffelky” či nočních Elysejských polí a několik informací načerpaných zásadně z literatury krásné. Uhranulo mě její jméno, byl jsem přesvědčen, že jen v Paříži se dá NĚCO zažít. Jen v Paříži potkáte nejkrásnější ženy a nejzajímavější lidi na světě. Jen v Paříži se dá šťastně a spokojeně žít.

Když jsem měl poprvé možnost jet navštívit osudové město, byl jsem nesmírně šťastný. Po chvilce jsem však pocítil lehký záchvěv strachu. Co když místo, kam jedu, vůbec není mou vysněnou Paříží? Vždyť Tracyho tygr také nakonec tygrem nebyl. Obavy se však rozplynuly při prvním setkání. Chtělo se mi křičet: ”Tak jsem tady! Bon jour, Paris, je t’aime!!!”

A po deseti dnech se mi vůbec nechtělo domů, třebaže s krásnými vzpomínkami a hřejivým vědomím, že si nádherná Paříž své nádherné jméno opravdu zaslouží. Na druhou stranu jsem došel k názoru, že se dá šťastně žít i jinde, když mám svou Paříž v sobě – a tudíž stále s sebou.

Jsem přesvědčen, že bychom své tygry a Paříže měli mít rádi. Jsou to přece naše vnitřní světy, kam se můžeme kdykoliv schovat před čímkoliv a před kýmkoliv. Nikdo o nich neví. Nikdo nám do nich nemluví. Jsem Tracyho tygrovi hluboce vděčný za to, že otevírá dveře do našeho vlastního nitra. Ukazuje nám přístřeší, které poskytuje azyl v každé situaci. Které máme neustále k dispozici. A máme-li jej, je to dobře. Vždyť… čím by byl život bez tygrů?