loučení
a čekala jsem ve tmě
sama tma
mé zrádné naděje
za nocí
beze
dna
bojím se lítosti když nutí zůstat
strašné je světlo které nemá stání
jak bouře v rovinách se vzpouzí tvaru
plůtkem ho obežeň
spoutej
setni hlavu
napij se ještě
cestou na sever
ubývá vinohradů
do třetice všehove spánku se ještě podobáš člověku
ale dny jsou
pořád delší
bojím se je pojmenovat
i tak se jeden druhému
ve své nezměrné zlobě
čím dál tím víc podobají