večer schoulení na dece
s hrnkem kafe co se o něj dělíme stmíváme lampy na ulicích pro legraci chodcům v podivném městě bolavím jak prasklina zeď jak mraky déšť
teď dnes
ztratila jsem svět to bude průšvih, vykutálel se mi z kapsy když jsem se učila chodit po rukou. No fakt, učím se chodit po rukou, ráda bych se dala k cirkusu, protože až se bude hrát poslední představení chci stát na scéně. Umřu s koncem vesmíru, někdy v roce 2012 (jen nevím, podle kterýho kalendáře, snad nejsme ještě před začátkem letopočtu?)Nerada nosím kůži na trh, ale nakonec, neprodám se lacino
za hřbitovní zdí
dokola se otáčí zmatený vítr
čekal tu na duši co ji ohlásila zubatá
a neví
že ty dvě spolu zatím
zapíjejí pracovní stereotyp
a C2H5OH povzbuzuje
bytostnou potřebu blízkosti
k šípku s psychologií
emoce vystříhám a symetricky zavěsím na šňůru
(zápalnou)
a černý kouř pošlu k oblakům
aspoň na okamžik
schovám před Jeho pohledem svou cestu
pouštím si do dveří jen vlaky co zaklepou
hlavní nádraží
konečná – (kismet) |
apendyks 
Wiki 
Seregil 