| Dílo #69250 |
|---|
| Autor: | ursi |
| Datum publikace: | 13.11.2014 15:02 |
| Počet návštěv: | 613 |
| Počet názorů: | 7 |
| Hodnocení: | 3 1 |
| Prolog |
|---|
|
| Dívka s kufrem 8 |
Horská turistická chata s nepříliš originálním názvem Na vyhlídce získala nového správce
.Jakkoliv se Kravaťákovy krizové plány vesměs vyznačovaly jistou nepromyšleností, tentokrát se mu nedala upřít pohotovost, s jakou briskně vyřešil aspoň dočasně nezáviděníhodnou situaci svou i svých přátel.
Během krátké doby si vyřídil náhradní doklady a nechal se zaměstnat, jak sám říkal, “v lůně přírody”. Projevil překvapivou schopnost adaptace, když vyměnil duhový cyklistický dres za kostkovanou farmářskou košili a ztracený velociped za služební džíp, kterým jezdil obden do vesnice pro zásoby.
Jediné, co mu scházelo ke štěstí, byla ztracená fleška, nicméně stále se nevzdával naděje, že se jednoho dne někde objeví a on se bude moci vrátit zpět do civilizace.
Poněkud méně přehledná byla situace Daniela a Adriany. Kravaťák jim hned ze začátku vysvětlil, že je sice může zaměstnat jako sezonní pracovníky, ale oficiálně vlastně neexistují, takže neexistuje žádný způsob, jak jim vyplatit jakoukoliv mzdu. Musí vzít v úvahu benefity,jako je možnost ukrýt se, strava a ubytování, za což by možná měli i připlácet, ale on,Kravaťák, je ve své podstatě altruista, takže jim umožní vzhledem k jejich situaci si tyto služby odpracovat.
Tím vzala za své možnost, o které původně uvažovali. Našetřit si do slamníku potřebný obnos na pořízení falešných dokladů a nový život v cizině.
Adriana jen skřípala zuby, kdykoliv Kravaťáka spatřila a po očku sledovala, jak odnáší každý večer tržbu do malého domácího trezoru.
“Vezmu ho pánví” řekla jednoho dne polohlasem.
“Jistě, loupežné přepadení s ublížením na zdraví, to ještě v deníčku nemáš.” řekl Daniel.
Nejlépe na tom byla Glorie, která si ostatně ani nikdy předtím nepřipouštěla žádné starosti, ale teď byla naprosto spokojená v centru pozornosti ubytovaných turistů a jejich dětí, kteří postupně zbavili prostor kolem její ohrady dokonale travního porostu, aby si dopřáli požitku, jakým je pohled na přežvykování biomasy prostrčené dětskou ručkou skrze dřevěné příčky.
Adriana s Danielem sdíleli společnou celu jak si přáli – malý pokojík v patře, s výhledem na hospodářskou budovu .
Dny se začaly krátit a rodin s dětmi znatelně ubývalo. Postupem času už klientelu tvořily jen malé skupinky houbařů a někdy I cyklista, který většinou dost dobře nechápal, proč správce provozovny
přejíždí skenujícím pohledem jeho i bicykl.
Jednou přijela I celá teambuildingová skupina cyklistů. Kravaťák jako vždy, už tak nějak ze zvyku prověřil výrobní čísla jejich strojů,opět bez výsledku nicméně výprava v něm vyvolala nostalgické vzpomínky na dobu jeho působení v teambuildingu.
Středisko sice jakžtakž fungovalo, turistům byla poskytována strava i ubytování v požadovaném rozsahu, ale atmosfea na pracovišti houstla den ode dne.
Na pravidelných večerních supervizích, které přes všeobecný odpor zavedl se Adamovi příliš nedařilo realizovat svou představu o každodením motivujícím setkání, sestávajícím z kritického zhodnocení předchozího dne a nových svěžích nápadů a vylepšení pro den další.Jeho příručka “Manažerská úskalí “ neobsahovala žádné náměty pro řešení situace, kdy jeden zúčastníků zírá upřeně do plamenů v krbu a občas prohodí něco zcela nesouvisejícího z řešeným problémem a druhý odchází pravidelně pod různými záminkami na chodbu, aby si přihnul z láhve, rafinovaně umístěné v hydrantu.
“Dobrá “ vybuchl Kravaťák jednoho dne rozhořčeně. “Brainstorming předpokládá generování co nejvíce nápadů na dané téma bez předchozí korekce, vysvětlete mi ale někdo, jakým způsobem přispěje k řešení opakujících se stížností na malé porce to, že se do jídelny umísí obrázky hladových dětí v |Africe?“
„Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta. To by se tam taky mohlo dát.“ řekl zvesela Daniel, který se zrovna vrátil posilněn od hydrantu.
Kravaťák složil hlavu do dlaní, sklapl desky a odešel nahoru do svého pokoje.
Daniel si zašel ještě jednou do hydrantu a dorazil zbytek zásob.
Měl by ses vrátit, kam patříš.
Tady tě bude scházet jenom malý kousek,ale u vás doma na sedačce je velké bílé místo,slyšel z dálky Adrianu.
Před očima se mu vynořil jejich obývák. V místě kde bylo možno obvykle spatřit Van Goghovy slunečnice na stěně nad sedačkou, byla velká bílá skvrna ve tvaru sedící postavy. Lehce do ní vklouznul a zaplnil ji svým tělem.
„Odpoledne jdeme k našim“ volala manželka z kuchyně.
V dalším okamžiku seděl zase u krbu a pozoroval Adrianu, která se zvedla z křesla, ale zároveň v něm zůstala sedět, šla na chodbu, Daniel šel za ní, potom se vrátil zpátky a pořád seděla v tom křesle,
protože to bylo už včera a zároveň dnes...
„Sakra nech toho, nemůžeš být na dvou místech najednou!!“ zařval zoufale, Hlavně že ty můžeš, slyšel Adrianu a to už se pomalu probíral z deliria.
„Měl bys ten hydrant nechat pár dní na pokoji,“ řekla starostlivě Adriana.
Kdoví, jestli za to může hydrant, řekl si Daniel v duchu a zádumčivě ji pozoroval.
„Co když ten kousek, který tady bude scházet, je ten hlavní?“ pronesl nahlas.
„Co to zase plácáš?“ zeptala se Adriana, ale při bližším pohledu se Danielovi zdálo, jako by se přece jenom zase trochu rozdvojila...
„Jestli už jsi schopen chůze, tak běž sehnat Kravaťáka, chtějí s ním mluvit nějací dva chlápci.
Nejspíš si chtějí zase stěžovat na malé porce.“
Daniel se s námahou zvedl na nejistých nohou a šel hledat vedoucího. Našel ho v kuchyni p nad sáčkem pálivé papriky a sáčkem sladké papriky, přemítajícího o nejvhodnějším poměru obou v guláši.
„Séfe, chtějí s vámi mluvit nějací...“
Dveře kuchyně se se otevřely .
Vstoupili dva statní muži s téměř identickými mohutnými kníry.
„Itt te faszszopó !”
řekl statný muž vlevo.
„Add vissza, vagy én megfullad “
řekl statný muž vpravo a pokynul hlavou směrem k varnému kotli.
“Pánové by si dali segedínský guláš?” usmíval se pobledlý Kravaťák.
Jeden z mužů přistoupil ke kotli, zvedl víko, přičichl a zavrtěl hlavou.
Druhý vzal Kravaťáka pod oběma pažemi,zvedl asi deset centimetrů nad podlahu a odnesl ke kotli
kde mu střídavě namáčel hlavu do guláše a kladl otázky v maďarštině.
“ Není tady signál..,” bručel Daniel a snažil se horečně na mobilu najít překladač.
Vzhledem k poněkud vyhrocené situaci si teprve teď si všimli Adriany, která stála už delší dobu ve dveřích a držela v ruce kufr.
Položila ho na stůl a otevřela. Vytáhla žlutý plastový svačinový box, který oproti očekávání neobsahoval obloženou housku a banán, ale obálku s nápisem A magyarok számára .
“Vypadá, že bude mít brzo dost,” řekla Adriana. “Přelož jim to.”
Podala obálku jednomu z kníráčů, který ji roztrhnul, vytáhnul červenou flešku, pokýval hlavou, a v minutě byli oba pryč .
„A to jsem se těšila, že budu konečně za vodou.“ povzdechla si Adriana.
Po tříměsíčním pobytu na protialkoholním oddělení místní psychiatrické léčebny se cítil Daniel zcela naplněný. V uplynulých dnech si užil dosyta jak dobrodružství, tak kýženého bezstarostného pobytu v teplácích a vycházek po zahradě.
Oproti očekávání nikdo ze zúčastněných neskončil ve vazbě. Achilles se zcela spokojil s tím, že dostal zpět dodávku společně s favoritkou svého kozího chovu, a slečna z benzínky odmítla vypovídat, neboť Daniel v ní přes svůj zanedbaný zevnějšek zanechal hluboký dojem a dlouhou dobu poté ještě figuroval v jejich doposud nevinných dívčích snech.
Když si Daniela jeho právoplatná majitelka konečně odvedla domů, oslavil své padesátiny v kruhu rodiny a k jeho vlastnímu údivu ho život v zajetých kolejích dlouholetého manželského soužití začal jistým způsobem uspokojovat.
Nedělní řízky a večerní posezení u zpráv s manželkou mu přinášely pocit malátného klidu a slečny z druhého patra míjel na schodech s přátelským pozdravem a vesměs bez postranních myšlenek. Ostatně, fotografoval teď už jen výhradně rodinné oslavy.
Trochu mu scházel dříve tak oblíbený alkoholový stav rozostřeného vědomí. Někdy si to vynahrazoval v přechodu mezi spánkem a bděním, kdy se mu do vědomí vynořovaly obrazy z minulého života – znovu viděl Adrianu, jak sedí u ohně zachumlaná do deky, Achilla s jeho přísným výrazem, zhuleného Kravaťáka, Gloriin netečný pohled, krajinu míhající se za oknem dodávky..
Poté většinou usnul hlubokým spánkem beze snů a postupně se tyto obrazy stávaly víc a víc neskutečnými.
„Zítra by mohla být svíčková,“ prohodila manželka a Daniel pocítil známé trnutí v čelisti, ačkoliv svíčková byla jeho oblíbené jídlo.
V pátek večer seděl jako vždy na gauči, zabalený do kostkovaného plédu, vzhledem k bolavým kloubům a pozdnímu podzimu, který se hlásil chladným vzduchem vnikajícím do obýváku napůl přivřeným oknem. Zvuk, který vydávalo při nárazech větru, byl podivným způsobem zneklidňující. Trochu s obtížemi vstal, rozhýbal své dnou sužované klouby a přistoupil k oknu, aby ho zavřel. Než přibouchnul vnější část okna, na okamžik se zarazil vyhlédnul ven.
Zvenčí bylo slyšet mládež, zahajující víkendovou jízdu,štěkot psů a nějaké tupé údery.
Venku se už setmělo, ulice připomínala temnou řeku, ze které se místy vynořovaly útržky rozhovorů. Na okamžik se mu zdálo, že zahlédl chomáč zrzavých vlasů.
Roztřásl se zimou a zavřel konečně okno.
„Půjdu se smetím“ otočil se k manželce.
Usmála se a pokývla hlavou.
S poloprázdným kbelíkem se došoural po schodech ke kontejnerům.
Vedle popelnice ležel lepenkový kufr. Daniel ho bezmyšlenkovitě zvedl a otevřel.
Uvnitř bylo až překvapivé prázdno.
Podzimní vítr poněkud nepříjemně profukoval, ale večerní vzduch byl vlahý a nabitý elektřinou.
Daniel si zapnul bundu teplákové soupravy až ke krku.
Chvíli nehnutě stál a představoval si, jak se asi v podvečerním světle vyjímá jeho tmavá silueta.
Dvě ezoterické studentky vyšly ze vchodu a s chichotáním se za ním ohlédly.
Znovu vzal uvážlivě kufr, postavil ho vedle prázdného odpadkového koše, poodstoupil
a střídavě pozoroval obě rekvizity. Oproti kufru, který se v pokročilém soumraku téměř ztrácel, odpadkový koš bíle svítil do šera jako němý vykřičník.
Po nějaké době popadl Daniel kufr za plastové držadlo a nečekaně svižným krokem se vydal směrem k náměstí. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'ursi', 13.11.2014 15:22.
| Názory čtenářů |
25.11.2014 22:48
 sokrates
|
asi je to na mě moc umělecký, nějak se v tom ztrácím a ne a ne se najít ... nevzalas po tom začátku nějak moc prudce zatáčku? |
26.11.2014 08:37
 ursi
|
No, připadá mi taky, že jsem ten konec nějak uspěchala, ale !umělecký" mi připadne spíš začátek, pak už je to víceméně sranda. |
26.11.2014 21:11
sokrates
|
vidíš, a já tro vidím spíš obráceně, začátek lehce frivolní a tady to zabíhá snad až do abstrakce :-))) |
26.11.2014 21:39
ursi
|
Co je na tom abstraktního.Příběh se obloukem vrací k začátku, Daniel se rozhoduje mezi teplem domácího krbu a novým dobrodružstvím a volí to druhé. Tož tak... |
26.11.2014 21:47
sokrates
|
no šak píšu, žes tu zatáčku pěkně řízla :-))) |
11.10.2016 10:50
play
|
ursi napsal(a): .Příběh se obloukem vrací k začátku, Daniel se rozhoduje mezi teplem domácího krbu a novým dobrodružstvím a volí to druhé. Tož tak... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|