"Pořídit si na černém trhu falešné doklady a začít nový život například na Novém Zélandu,“
napadlo Adrianu při improvizovaném lesním brainstormingu
Problémem byla otázka cashflow – sbírka mincí v kapse Danielových tepláků se povážlivě tenčila a nedalo se předpokládat, že zajistí finanční pokrytí celé akce, a to ani v případě, že by se Daniel znova spustil do nějaké studny a doplnil hotovost.
Adriana kategoricky odmítla možnost, že by někde u silnice nabízela půvaby svého zralého těla cizincům.
Koza, která jí začala znova oždibovat krk, ji přivedla na jinou myšlenku.
„Proč nabízet cizincům u silnice zrovna mě, když máme tady Glorii?“
„Nejsme v Iránu ,“ zachmuřil se Daniel. ,
„Ale ne, myslela jsem spíš na kozí mléko. Lidi nabízejí u silnice různé produkty,...“
„Nedokážu si představit, jak produktivní by chudák Glorie musela být, aby nám zafinancovala cestu na jiný kontinent. Kromě toho nám schází potřebné vybavení. Ostatně, jak jsi přišla na to, že se jmenuje zrovna Glorie?“
Adriana porčila rameny.
Myšlenku ekologického prodeje kozího mléka nakonec tak zcela nezavrhli. Daniel prohledal dodávku a objevil dva kelímky od jogurtu a modrou plastovou konvičku s kropítkem.
„Potřebujeme kbelík na dojení a pár lahví,“ řekla Adriana a vyhodila kelímky z okna.
K penzionu Pod habry dojeli asi po hodině jízdy.
Mrtvolný klid letního poledne narušoval jen zvuk křovinořezu někde za domem. Zaparkovali dodávku a vydali se na průzkum.
Vešli do skleněných dveří. Recepce byla prázdná.
Uvnitř to taky nevypadalo zrovna jako na prvomájové manifestaci.
Bloudili prázdnými chodbami a hledali cokoliv využitelného pro plánovaný bussines.
Adriana našla dveře s nápisem “Úklidová místnost“, ale jediný kbelík, který nalezli, byl prasklý a páchnul čisticími prostředky.
Daniel mínil, že by se měli raději vrátit. Už proto, že Glorii bude v zavřeném autě horko. Adriana odpověděla, že nebude, protože nechala úplně otevřené okno. Glorie to nepřímo potvrdila tím, že se znenadání zjevila v přítmí chodby, v rámci svých skromných možností vyjadřujíc radost nad opětovným shledáním.
Adriana drtíc mezi zuby slova dehonestující celé kozí plemeno, popadla Glorii za provaz a táhla sípající a škrtící se zvíře směrem k východu. Daniel se rychle vrátil aspoň pro prasklý kbelík – bylo mu líto si odsud nakonec nic neodnést – a běžel za nimi.
Na recepci bylo slyšet zvonek a směs hlasů, dohadujících se o něčem zřejmě v maďarštině.
Vzápětí zaduněly kroky blížící se chodbou v protisměru. Adriana prudce zabočila do prvních dveří, nakopla Glorii, stáhla sebou Daniela a zabouchla.
„Doufám, že cizinci nebudou chtít pokoj 107.“ řekla, když zase nabrala dech.
Chvíli tiše naslouchali. S úlevou konstatovali, že parta Maďarů prošla kolem jejich dveří a zamířila dál do útrob penzionu.
Za nimi ovšem šel někdo, kdo vzal za kliku a když zjistil, že pokoj je odemčený, vytáhl z kapsy svazek služebních klíčů a zamknul.
„Začíná to být poněkud stereotypní“, povzdychl si Daniel. „Poslední dobou nás pořád někdo někde zamyká...“
„Posledně to nebylo tak špatné, řekla Adriana. „ale ted tady nejsme sami...“
Daniel se podíval na Glorii, která se věnovala průzkumu pokojových rostlin.
„Tak koza by snad ani nevadila,“ mínil.
Adriana ukázala mlčky směrem ke koupelně, odkud se ozýval šramot a neurčité tlumené výkřiky.
Otevřeli dveře koupelny. Byla prázdná.
Adriana odhrnula igelitový závěs s modrými lodičkami, který zakrýval sprchový kout a oba spatřili pramínek vody stékající ze sprchy, smáčející schoulenou postavu v duhovém trikotu, svázanou koženými řemeny.
„Mizíme odsud“ zavelel Kravaťák, sotva se mu podařilo zprovoznit ztuhlé končetiny.
„Než se vrátí Maďaři!“
„Co jste si s Maďary udělali?“ zajímal se Daniel.
„Jestli jim nedám co chtějí, tak mě určitě zlikvidují!“
„Fakt jo?“ divila se Adriana.
„Jako že jsem MBA!“
|