Ranní Achillovo bušení na dveře bylo poněkud rušivou tečkou za nečekaně uspokojivě strávenou nocí na kozím loži.

Daniel se rychle soukal do tepláků, Adriana slastně podřimovala zabalena do něčeho chlupatého a nevnímala okolí.

„Je zamčeno, pamatujete?“ upozozornil Achilla.

Ve dveřích cvaknul klíč a do místnosti zároveň s Achillem vpadnul pruh denního světla a závan lesního vzduchu.

Achilles chvíli mlčky postál, přejel pohledem Daniela a Adrianu, která se právě posadila na loži a snažila se decentně zahalit do kozí kůže.

Spokojeně pokýval hlavou a odešel z místnosti. Dveře nechal dokořán.

Po chvíli se ozvaly z venku rány sekerou. Když vyšli ven, vedle špalku se už vršila úctyhodná hromada rozštípaných polen a Achilles si utíral pot s čela.

„Kdo dříví štípe, dvakrát se zahřeje“ řekl. „Můžete začít nosit pod stříšku, zima bude letos dlouhá.“

Daniel si nabral náruč polen a nesl je k přístřešku. Cestou letmým pohledem zaregistroval, že chatrný provazový žebřík nebude jedinou Achillovou spojnicí se světem, jak si původně myslel.

Nedaleko od srubu stála na lesní cestě stará dodávka s napůl oloupaným nápisem NOVÝ EDEN.

Nebyl si jistý, zdali si toho všimla i Adriana, ale ta ho nenechala na pochybách, a když Achilles na chvíli odložil sekeru a zmizel v malé dřevěné budce v lese, popadla ho beze slova za ruku a odtáhla k dodávce.

Sotva zařadil jedničku, Adriana ještě otevřela dveře a letěla zpátky ke srubu jako zběsilá.

„Teď na to šlápni,“ řekla s ulehčením. Dodávka se rozjela po hrbolaté lesní cestě, zanechávajíc za sebou zmenšující se, mávající a gestikulující postavičku

„Mohla bys mi konečně říct, co v tom kufru vlastně máš?“ kroutil hlavou Daniel.

„Dost možná že mohla,“ usmála se.

Jedním z důvodů, proč Adriana kozy nesnášela, byl kromě charakteristického pachu do jisté míry i ten nezúčastněný výraz kozího obličeje.

Přesně takový pohled - já jsem koza a někdo mě někam veze a co má jako bejt - se jí naskytl, když se po několika kilometrech otočila, aby zjistila, co ji to šimrá na zátylku.

Za dřevěnou přepážkou, která oddělovala nákladní prostor, se v přítmí rýsovala hlava kozy, která se právě snažila zjistit, jak chutná ta divná zrzavá tráva, kterou jí někdo strčil pod nos.

Adriana zařvala, Daniel poměrně logicky šlápnul na brzdu a zcela nelogicky stočil volant doleva.

Vůz těsně minul vzrostlou ztepilou borovici a zastavil se v těsné blízkosti mraveniště. .

„Takže koza..,.“ řekla Adriana po chvíli.

„Navrhuji vypustit ji do lesa. Třeba si tam najde nové přátele.“

„S tím bych ještě počkal.“ mínil Daniel

Otázku kozy tedy prozatím odložili. Podařilo se jim vycouvat z mlází a ocitli se znova na cestě.

Adriana se občas nervozně ohlédla dozadu, ale koza se věnovala výhradně svým záležitostem, které sestávaly převážně z civění a občasného přežvykování.

Daniela trápily jiné věci.

Jednou z nich byla absence pet lahve s červeným vínem, která mu poslední dobou dělala každodenní společnost .

Druhou zneklidňující záležitostí bylo řídnutí lesního porostu podél cesty. Dalo se předpokládat, že zakrátko zmizí les úplně a dříve či později se ocitnou se na silnici, vedoucí někam, kde je čeká nejdřív dlouhé vysvětlování a poté návrat do tepla domova.
Podvědomě zpomalil. Potom zastavil.

„Měli bychom něco probrat.“