Odjakživa mi trvá poměrně dlouho, pokud se dostanu do nečekané situace, než se v ní zorientuju. Tahle byla ale ještě o něco nečekanější, než jakákoliv nečekaná situace, která mě kdy nečekaně... začaly se mi trochu plést myšlenky. 

Nestává se tak často, aby se člověk ocitl zamčený potmě v neznámé místnosti s šéfem připoutaným k posteli - tedy možná že někomu se to stává často ,ale já nejsem ten případ.

Ještě včera ráno jsme vybalovali polštáře s dutým vláknem a všechno bylo tak normální!

Běžná skutečnosti, vrať se mi zpátky, já už budu hodná!

Z rohu, kde stála postel se ozval povzdech.

"Františku?"

"Obkroužil jsem třikrát náměstí, viděl jsem jak šňupou elektřinu, ale zhasnul jsem jim." prohlásil rezolutně

Hrnek s Oksaniným čajem stál pořád ještě na stolku a šířil po pokoji vůni, která mi něco vzdáleně připomínala. Něco mezi půdou, na které se suší seno, mátou a terpentýnem.
Blouznění z horečky? Sáhla jsem Františkovi na čelo. Bylo studené.

Vzala jsem do ruky hrnek a přičichla k jeho obsahu. Začaly mě trochu štípat oči a obrysy nábytku, matně viditelné ve světle pronikajícím skrz závěsy, nabyly výhružného tvaru.Zatřásla jsem hlavou a položila hrnek rychle zpátky na stolek.

Mrkla jsem po očku na Františka. Ležel s otevřenýma očima, které se ve tmě trochu leskly.Jeho brýle ležely na nočním stolku vedle hrnku. Zdálo se, že mě pozorují.

Závěs se nepřirozeně pomalu pohyboval v průvanu.

Usilovně jsem se pokoušela vzpomenout, kdo je ten chlap na posteli.

Pojednou všechno zapadlo s cvaknutím do správné drážky a realita se opět zaostřila.

František ještě blábolil něco o sovách, ale už jen polohlasem, zdálo se že usíná.

Vzala jsem ho za ruku, připoutanou k pelesti. Byla studená jako led, na zápěstí jsem cítila nitkovitý tep. Nehty měl pečlivě upravené, přes hřbet ruky se táhnul dlouhý škrábanec.

Vzpoměla jsem si na své zranění ze zídky a v dlani mě ostře bodlo.

Pelest byla ze dvou prken nad sebou. Zapáčila jsem oběma rukama, nedbajíc na pronikavou bolest v té pravé, a prkno celkem bez odporu povolilo vyvlékla jsem pouta a položila Františkovi ruce podél těla.

Potom mě přepadla smrtelná únava, lehla jsem si na druhou část manželské postele a tvrdě usnula.

"Naše druhá společná noc."

Otevřela jsem oči a spatřila Františka, který se přidržoval oběma rukama pelesti a skláněl se nade mnou.

Zavřela jsem zase oči v naději, že zazvoní budík a probudím se ve své posteli.

Realita ale zůstávala tvrdošíjně stále stejná.

Potemělý pokoj, naplněný tou divnou vůní, vylomené prkno z postele, ležící v koutě společně s kovovými pouty.

A samozřejmě František, který teď zase pro změnu seděl mlčky na posteli v lotosovém sedu.

"Kolik může být hodin?" protáhla jsem se, s vnitřním rozhodnutím, že když se svět kolem rozhodl být absurdní, já mu v tom nebudu nijak bránit. Nemám na to sílu. Připadala jsem si bez vůle a elánu jako mokrý hadr na podlahu. Celé tělo jsem měla těžké jako po zvlášť vydařeném autogenním tréninku.

"Nemám tušení." odvětil František. "Pro pořádek, kdyby ses mě chtěla zeptat, jak tu dlouho jsem, jak jsem se zde ocitl a co tady vlastně dělám, pak ti k tomu nemůžu říct zhola nic. Poslední, co si pamatuji, bylo že mi Oksana tvrdila, že mám počínající virozu a vnutila mi nějaký bylinkový čaj. Jestli to bylo před týdnem nebo před měsícem - podle toho, jaký mám hlad, je to spíš dýl.."

Taky bych něco pojedla.

Nehledě na to, že použít plechový nočník v rohu místnosti mi připadalo před nadřízeným žinantní. Jestli se tady zdržím ještě půl hodiny, zábrany budou muset stranou. Rozhrnula jsem závěs na okně.

"Mříže," poznamenal lakonicky František. "Nechal jsem je tam dát, když mě loni o dovolené vykradli."

Zalomcovala jsem klikou. Mosazné kování vypadalo bytelně, stejně jako masivní dřevěné dveře.

Stejně jako všechno v tomto domě.

Potřásla jsem hlavou a vylovila z kabelky mobil.

Nejjednodušší řešení napadají člověka až naposledy.

Volám Lindu, tradičního přítele na telefonu. Vyzváněcí ton přeruší ostrý zvuk signalizující vybitou baterii. Jsem klidná. Vždycky, když začne baterie hladově vřískat, zbývá ještě aspoň hodina než se úplně vybije.

Ozve se vyzvánění, po dvou vteřinách ale displey pohasne .

Zkouším telefon znova zapnout, naběhne úvodní motiv barevných podzimních listů a pak zase všechno zčerná.

"Nabíječku tady asi nemáš" ptám se s nevalnou nadějí Františka. Nečekaně sáhne do nočního stolku a podá mi nabíječku.

Kdyby se všichni výrobci mobilních telefonů domluvili na stejném způsobu nabíjení, ulehčili by mnohým lidem život. A některým možná i zachránili.

Zoufale se pokouším nacpat konektor Františkovy nabíječky do miniaturního otvoru v mém telefonku. Připadá mi, že František sleduji moji činnost s téměř úchylným zájmem.

Ještě k tomu moje útroby se začínají hlásit o svá práva.

Přinutím Františka, aby se otočila strčil hlavu pod polštář a s povděkem použiji plechovou nádobu našich předků. Naštěstí má i víko.

Už můžeš, zahalekám na Františka a vzápětí oba sedíme nad  telefonem a  nekompatibilní nabíječkou.

František náhle vyskočí vytáhne odněkud rezavý zavírací nůž a nekompromisně upižlá z nabíječky koncovku.

"Nejsem teda žádný elektrikář, ale moc se mi to nezdá." poznamenám, spíš pro formu.

Z nabíječky trčí dva obnažené drátky, které František s maximální opatrností zasune do zdířky. Poté co s neméně soustředěným výrazem zasune nabíječku do zásuvky,ozve se se zajiskřením krátká dutá rána.

"Jsme bez proudu" hlásí celkem zbytečně František

Ležíme nejspíš už několik hodin vedle sebe na posteli a hledíme do stropu se štukovým dekorem.

Probrali jsme snad už stokrát všechny možnosti, jak se odsud dostat.

Zbývá nám jen doufat, že v Oksanině psychopatické mysli se něco pohne a vysvobodí nás, dřív než tady bídně zahyneme hlady a žízní- ne na poušti nebo v pralese, ale zde, uprostřed vilové čtvrti.

Venkovní svět mi připadá čím dál tím víc vzdálený a neskutečný. Ráda bych věděla jestli nás někdo venku postrádá. Pokud by byl někdo natolik důvtipný a hledal mě nebo Františka v tomto domě, Oksana by ho dozajista odpálkovala dřív, než by se dostal do zahrady.

Navrhla jsem, že můžu složit papírovou vlaštovku a popsat na ní naši bezvýchodnou situaci.

František otráveně poznamenává, že i kdyby byl někdo natolik dětinský, že by sbíral na ulici papírové vlaštovky, a kdyby ho nakrásně napadlo zkoumat, co je na vlaštovce napsáno, těžko to bude brát vážně. Kromě toho pravil, že by rád viděl způsob, jakým hodím vlaštovku tak, aby doplachtila deset metrů přez zídku a nezůstala ležet v zahradě na trávníku.

Opověděla jsem mu dotčeně, ať tedy vymyslí něco lepšího.

Stejně jsem posléze nenašla v kabelce ani papír, ani cokoliv, čím by se na něj dalo psát.

Co mě ale dost potěšilo, byl nález čkoládové figurky Mikuláše, kterou jsem nosila v kabelce už bůhvíjak dlouho. Na etiketě zespodu byl nápis -Vánoční muž- 100 g.

Rozdělili jsme se s Františkem spravedlivě o vánočního muže, což mu mírně spravilo náladu.

Santa Klaus se prý spouští komínem do krbu, aspoň v Americe, poznamenal.

Chvíli mlčel a mačkal staniol z figurky do kuličky.

"Ho ho ho!" vykřikl najednou, až jsem sebou trhla

"Santa naruby!" 

Polekala jsem se, že Oksaniny bylinky začaly zase působit.

Františkovi zářily oči, opakoval stále "Ho ho ho!," a ukazoval do rohu místnosti.

Byl tam krb.

Strčila jsem hlavu dovnitř a podívala se do otvoru, který končil asi dva metry nahoře malým kolečkem světla. Hlava projde určitě, ramena taky, dál se uvidí. Já bych mohla projít, František asi těžko. Dostanu se ven a přivolám pomoc

Poprvé v životě jsem zažila, co je to klaustrofobie. Když mi František pomohl vsoukat se do otvoru, kde mě ze všech stran obklopovalo těsně komínové obložení, takže jsem se nemohla skoro ani nadechnout, propadla jsem panice. Udusím se, chci zpátky, řvala jsem, až se to komínem dutě rozléhalo. Ale zpátky už to nešlo, jediné, co jsem mohla dělat, bylo posunovat se pomocí kolen zapřených o vnitřek komína pomaličku směrem vzhůru. Mihla se mi před očima groteskní představa obtloustlého Santy jak ladně sjíždí komínem s pytlem dárků. To bych ráda viděla.

Asi půl hodiny jsem se nepatrně posunovala, světlo nahoře se pomalu přibližovalo.

Rozhodla jsem se to urychlit a vší silou jsem se odrazila lokty a koleny od obložení. Něco mě praštilo do hlavy, až se mi zatmělo před očima.

V komíně byla nějaká nesmyslná kovová mřížka. Jaktože jsem si jí předtím nevšimla?

Tak tady asi umřu, zavěšená v komíně jako kus uzeného. Zpátky už to nejde, ani na to nemám sílu.

Dala jsem se do pláče. Před očima se mi zatmívalo, a začaly se mi vybavovat různé výjevy z měho života.

V mysli mi defilují jednotlivé jeho kapitoly, každá z nich by mohla mít jako název jméno nějakého chlapa. Většina z nich mohla mít v podtitulu“ nuda“, „zklamání“ nebo „marné naděje“.

Zrovna teď, když všechno začalo vypadat nadějně, má být konec. Michala jsem sice nezískala, ale ten pocit, který jsem nedávno zažila, že když člověk opravdu chce, dokáže všechno na světě, ten stál za to. Kdybych se odsud náhodou dostala, teď vím zcela určitě, že získám kteréhokoliv chlapa na světě.

Včetně Michala, jehož obraz mi ale poněkud blednul a na jeho místo se v mé mysli tlačil František, který v reálu klečel s hlavou v krbu a povykoval "jak to jde, to dáš, věřím ti!" a tak podobně.

Trochu jsem se nahrbila, aby mezi mřížkou a mou hlavou vznikla mezera, zavřela jsem oči, nadechla se a vší silou vrazila hlavou do mřížky. Zatmělo se mi znova před očima, přesvědčila jsem se, že hvězdičky kolem hlavy nejsou jen výmyslem autorů kreslených seriálů. Začerstva, než si to rozmyslím, jsem manévr zopakovala. Mřížka tentokrát vyletěla asi pět centimetrů nahoru a poté se pomalu sunula komínem dolů, kde se ozval tlumený výkřik.

Nevěnovala jsem mu pozornost a s novým elánem se sunula centimetr po centimetru k ústí komína.

Po nekonečně dlouhých minutách jsem se dostala k k okraji komína. Zachytila jsem se prsty za okraj a z posledních sil přehodila jedno do krve sedřené koleno přes okraj. Nějakým zázrakem se mi podařilo vyhoupnout se nahoru a vzápětí už jsem seděla na komíně jako čáp a rozhlížela se po krajině.

Po čele mi stékalo něco vlhkého.Sáhla jsem si na čelo a ve zkrvavené ruce mi zůstal chomáč vlasů.

V hlavě mi třeštilo a cítila jsem, že na levé straně čela mi rychle narůstá nějaký útvar velikosti tenisového míčku.

Jak dlouho si asi člověk může dovolit krvácet do mozku?

Klidu mi nepřidala ani představa, že František možná leží polovinou těla v krbu, omráčený litinovou mřížkou.

Neměla jsem moc času uvažovat nad tím, proč se mi větve stromů tak houpají před očima, když je úplné bezvětří.

Zvážila jsem svoje možnosti, co se týče šplhání po hromosvodu, a rychle jsem tuto možnost zavrhla po zjištění, že vypadá velmi chatrně, a jeho připevnění k vnější zdi je nevalné-vlastně tam jenom tak volně povlával.

Všimla jsem si, že ke střeše domu dosahuje větev starého ořešáku. Byla dostatečně silná, aby mě unesla, ale mezi okapem a větví bylo asi deset centimetrů.

Šlápla jsem s obavou na zrezivělý okap a s žuchnutím se posadila obkročmo na větev. Přísunem jsem se dostala až ke kmeni,odkud se dalo jako po schůdkách sestoupat do nižších pater stromu.

Pak už zbývalo jenom jako poslední hrdinský čin dnešního dne seskočit asi z dvoumetrové výšky na trávník. Dřepěla jsem na větvi a odhodlával se ke skoku, ale stará větev to rozhodla za mě, když se pode mnou s prakotem rozlomila a já zůstala ležet pod stromem na zádech, popadajíc dech.

Ani nebyl čas přemýšlet, jestli držím pohromadě. V rámci svých možností jsem se rozběhla zpátky do domu, zdolala schody do druhého patra. V zámku masivních dveří trčel klíč . Otevřela jsem dveře.

František stál u postele, v jedné ruce měl kovovou mřížku a druhou se držel za hlavu.

Podruhé dnešního dne jsem se rozplakala. Tentokrát úlevou.

Houkající sanitka je přesně to, co Oksana zrovna potřebuje, na tom jsme se shodli oba. Jenom ji nesmíme vyplašit.

Scházeli jsme opatrně po schodech.

"A sakra" utrousil František.

Na prvním odpočívadle stála Oksana a očekávala nás. Neměla zástěru ani rukavice, ve svém kloboučku a něčem, co by v dřívějších dobách nazvali cestovním oblekem, vypadala spíš jako Mary Poppins před odletem.

Instinktivně jsme couvli.

"Sanitku už jsem zavolala," řekla mírně, "Teď mě prosím omluvte."

Divali jsme se, jak schází po schodech. Na odpočívadle se ještě otočila. "Omlouvám se za ty nepříjemnosti, ale když někdo neví co chce, je potřeba mu pomoct. Doufám, že vám to už oběma došlo."

Potom jsme slyšeli už jen vzdalující se kroky na cestě a klapnutí venkovní branky.

Podívala jsem se do zrcadla vedle dveří a spatřila zkrvavenou zombii se skalpovanými vlasy nad čelem. S tichým zasténáním jsem se sesunula Františkovi do náruče.

Pořád jsem nedokázala pochopit, jak jsem ho těch deset let mohla přehlížet.

V průběhu naší pařížské cesty jsem na něm shledávala úžasným naprosto všechno.

Dokonce i laciná koženková bunda, ve kterém pořád ještě ústřižek mých vlasů.

Nebýt jeho, mohla jsem teď místo v pařížské kavárně na sedět v obýváku vedle Michala.

Představa, za kterou bych před měsícem dala život.

Poté, co nás oba odvezla z Františkova domu sanitka, mě na úrazovku a Františka na pozorování na toxikologii, protože nikdo nedokázal identifikovat, jakými dryáky ho vlastně Oksana nalévala a taky protože pořád blábolil něco o Santa Klausovi, nastalo pro nás období blaženého odpočinku.

Moje zranění na hlavě, které vypadalo ze začátku hrozivě, spravilo několik stehů. Trochu mě zneklidňovala skalpovaná část vlasů nad čelem, ale přivolaný plastický chirurg mě ujistil, že pokud vlasy samy nedorostou, je tu pořád ještě možnost transplantace. František se obětavě nabídnul jako dárce, což vyvolalo bouři smíchu u všech přítomných. František mumlal uraženě něco o vdovině groši a že kdo z mála dává, dvakrát dává.

Protože Františkovi celkem nic nescházelo, a já se cítila taky relativně dobře, nic nebránilo našim procházkám po ústavní zahradě.

Začínalo být už trochu chladno. František nosil sebou ústavní deku, do které mě obětavě halil.

Trávili jsme nekonečné hodiny na lavičce a povídali si o věcech, na které celých deset let, kdy jsme se denně vídali, nepřišla řeč.

Další kapitolou byly návštěvy. Ve středu přišla Linda. Volal jí bývalý manžel a chce se s ní sejít.

Proslýchá se, že jeho životní láska si k nim do bytu nastěhovala jistého Mareše a teď  tam začíná být trochu těsno.

Linda neví jak se zachovat, tarot jí říká samé neurčité bláboly, ze kterých není moudrá.

Ve čtvrtek přišla matka-sama. Její nejhorší obavy se naplnily, otec se předevčírem odstěhoval k trafikantce Horákové. Chce se rozvést.

Při představě, že Krysa bude mou nevlastní sestrou, se málem udusím musli tyčinkou.

Michal bude něco jako můj švagr.

Není nad velkou rodinu.

Hladina Seiny se třpytila v nadcházejícím soumraku. Přešli jsme přes most na nábřeží, kde měli své stánky květináři a prodavači antikvárních knih. Slabý příjemný větřík náhle poněkud zesílil a jeden z jeho poryvů odnášel můj klobouk směrem k řece. František pro něj obětavě seběhl a zachránil ho na poslední chvíli, když už se jeho slaměný okraj částečně smočil ve vodě.

Chvíli jsem se dívala na klobouk ve své ruce, a potom jsem ho rozmáchlým obloukem hodila zpět do řeky.

Než se úplně potopil, vypadal chvíli jako pitoreskní odraz fialového západu slunce na hladině.

Zasunula jsem ruce do kapes tvídového kabátku. Mou pravou ruku zaujal nějaký chomáček. Vytáhla jsem ho na světlo, abych si ho prohlédla.

Na Františkově hlavě nezbývalo už příliš materiálu ke srovnání, ale vzorek, který jsem držela v ruce jsem držela v ruce, by s ním dokonale splynul.

František kráčející dva kroky přede mnou se otočil.

Rychle jsem zasunula pramínek zpět do kapsy .

"Madame," podala mi  květinářka  kytičku s levandulí, kterou mi František koupil dnes už potřetí .

"Madame?" oslovila mě polohlasem, když jsme odcházeli. Otočila jsem se.

"Toute va bien?"

"Co říkala?" ptal se František-

"Ale prý, jestli je všechno v pořádku," usmála jsem se.

"A je?" vzal mě za ruku

Mlčky jsem přikývla.

Svět byl v pořádku.

Aspoň prozatím.

Život si většinou žije svým vlastním životem, jakkoliv se mu snažíme do toho zasahovat. Někdy se může zdát, že si svůj osud řídíte sami, ale nevěřte tomu. Je to jenom taková berlička pro nás, lidi, abychom si nepřipadali jako kus větve zmítané v poudu řeky. Ostatně už jste někdy viděli větev, která by se rozhodla plout v protisměru?

Tak se nechte unášet proudem a užívejte si to.

Ono to nakonec vždycky nějak dopadne.

Vaše Adriana