"Jsem pevně rozhodnutá. Přísahám, že použiju jakýchkoliv prostředků na nebi i na zemi, nebo třeba v pekle, abych Michala dostala ze Krysiných spárů," prohlásila jsem.

"Ty seš tím chlapem úplně posedlá, kroutí hlavou Linda. Tobě ty trapasy ještě nestačily? Asi ti  zřejmě není souzený. Copak je jediný na světě?"

"Pro mě jo," odpovídám rezolutně.
"Není dobré chtít něco za každou cenu, vzpomeň si, jak dopadla ta dívčina ve Svatebních košilích od Erbena -a to z toho vyvázla ještě celkem dobře. Poučení- člověk nemá nic chtít za každou cenu, aneb, člověče nešťastný, dostane se ti toho, čeho žádáš."
"Nepleť sem Erbena ani americké vědce a vytáhni radši něco z té tvé ezoteriky-něco co funguje, samozřejmě"

"No tak jistě, jsou tu různé nápoje lásky a tak, ale  ty ingedience by se těžko sháněly. Ale četla jsem, že mladé cikánky na Slovensku, když chtěly získat chlapa, tak si ustřihly pramínek vlasů a daly mu ho tajně do kapsy a už se ho nezbavily-říkali tomu, že mu porobily.
"Kdyby to bylo tak jednoduché"  povzdychnu si.
_

" Nechal tady bundu,"zamručí šéf hned další ráno a kývne k věšáku.
Prosila jsem  o pomoc na tolika frontách, že teď ani nevím, kam mám vlastně směrovat své díky. Popadnu hnědou koženou bundu, která tam visí jako Michalova relikvie z jeho poslední návštěvy, zasunu co nejhlouběji do vnitřní kapsy pramen vlasů, který jsem předtím upižlala kancelářskými nůžkami a přitisknu bundu k sobě.
"Já mu ji zanesu."   Šéf se otočí.
"Co blbneš, ta druhá. Tahle je moje."    Vyrve inkriminovanou bundu s mé náruče a navlékne si ji.
Teď teprve si všimnu, že není z kůže, ale z podřadné koženky-takovou by si Michal na sebe nikdy nevzal.
"Jdu na poštu," oznámí lakonicky a práskne za sebou dveřmi.
Být to v televizním sitcomu, ozve se teď huronský smích. Ale ve skutečnosti jsem tu zůstala stát zcela konsternovaná bez smíchu a bez publika.

Horečně vyťukávám Lindino číslo.
"Cože, jestli to jde zrušit? Já nevím, to by snad věděly ty cikánky na Slovensku.
Ty sis to nakonec s Michalem rozmyslela? Dalas to do kapsy někomu jinýmu? Já se z tebe picnu-..."  Linda přemýšlí, až se mi kouří z mobilu a nakonec si vzpomene, že zná jednu paní, co provozuje jako volnou živnost čarodějnictví a jiné služby. Třeba by věděla, co s tím.
Velkou šanci tomu nedávám.

Nemám ale na výběr

Ve středu odpoledne jsem chodila, v kožené kabelce vizitku s adresou na čarodějnici a s Lindou v závěsu, rychlým krokem po Malém náměstí a hledala číslo 4, než jsem si uvědomila, že na náměstích jsou domy číslovány za sebou a ne napřeskáčku, jako ulice, uběhlo dvacet minut. Pak jsem se dalších deset minut nemohla dostat do baráku se žlutou oloupanou omítkou, který se pyšnil řadou zvonků, z nichž jen několik působilo funkčních dojmem, a z nich zase jen asi polovina byla opatřena jménem nájemníka.

Konečně vylezl z domu nějaký chlapík v růžové softshellové bundičce s kbelíkem odpadků.

"Prosím vás, můžete mi říct...-"

"Moment," zvedl důležitě ruku, prosmýkl se kolem mě a zamířil ke kontejnerům před domem.

S vědomím, že jdu stejně pozdě a akademickou čtvrthodinku jsem už dávno přetáhla, jsem se s povzdechem opřela o dveře, nebýt toho, že mě poměrně nedávno vyléčilo z kouření počínající astma a iritující nápisy na krabičkách, byla bych si i zapálila. Tak jsem jen sledovala, jak Růžovka s rozmyslem ukládá jednotlivé kousky do patřičných nádob. U kelímku od jogurtu se dlouze zamyslel.

"Víčko hliník, kelímek plasty!"  zahalekala na něj Linda pro urychlení.  Ještě chvilku popřemýšlel, než vytřídil poslední kousek podle návodu.
"Prosím vás, bydlí tady paní Oksana?"  odchytila jsem ho, když se kolem mě chystal zase rychle projít, aniž by mi věnoval pohled.

"Čtvrté patro,"  zamumlal pošuk a zmizel v útrobách domu. Taktak jsem se stačila vmáčknout dovnitř, než zase zabouchnul dveře. Linda čekala venku jako bodyguard.

Zanedlouho jsem stála ve čtvrtém patře před bíle natřenými dveřmi jako v nemocnici s masivní mříží a smaltovanou tabulkou

Oksana Skočná, věštby, výklady z karet, osobní poradenství

Dvakrát jsem krátce zazvonila,za dveřmi to nejdřív nadějně zašramotilo, ale posléze šramot utichl a na chodbě se rozhostilo ticho.

Vnímala jsem dopolední klid starého domu, vzdálené zvuky z ulice, a zvláštní , něco neurčitě známého připomínající puch, jaký už ve starých barácích bývá. Začínala mě přepadat tíseň.

Když už jsem byla rozhodnutá odejít, ozvalo se zdola dusání po schodišti. Vyklonila jsem se přes kovové točité zábradlí a spatřila jsem z leteckého pohledu nafialovělý klobouk se širokou krempou, pod ním rozložité tělo a ruce třímající dvě nákupní tašky. "Slečna Lesecká?" dofuněla ke dveřím bytu.  "Omlouvám se, že jste musela čekat, v Liedlu měly slevy a bylo tam děsných lidí.  Ale měli máslo v akci, tak jse jich vzala deset, dám je do mražáku..ale rohlíky mají za tři koruny, to si radši zajdu do Kauflandu. Kdyby tady v tom stoletém baráku byl aspoň výtah..-"

Jestli se snaží záměrně působit civilně a nečarodějnicky, tak je to poněkud křečovité, pomyslela jsem si. Chvíli zápolila se zámkem mříže, kterou byly opatřeny vchodové dveře.

"Už nás dvakrát vykradli", poznamenala, když se konečně podařilo překonat poslední překážku a vstoupily jsme do předsíně.

V kuchyni jsem se vmáčkla za stůl na rohovou lavici, stejnou jakou mají naši dodnes v kuchyni.

O nohy se mi otřel velký černý kocour s červeným obojkem na krku. Snažil se vytrvale upoutat moji pozornost.

"Takže k věci."
Oksana si sedla si proti mně ke stolu a pozorovala mě zapadlými hnědými očky pod krempou klobouku. Bylo to, jako by mě někdo pozoroval z ústí jeskyně.
"To že něco chceme, neznamená , že je to co potřebujeme, že? O už vám snad někde někdo řekl, nebo ne? Poslední dobou to tam nahoře někteří flákají."odfrkla si znechuceně.-
Zvedla jsem oči ke stropu, odkud se ozývaly tupé rány.

"Nemyslím tam nahoře." zareagovala Oksana-měla trochu cizokrajný přízvuk, jak jinak. "To se jenom stěhuje nová partaj."

Tlustý černý kocour se uvelebil vedle mě na židli a snažil se mě odtud vytlačit.

"Mlíko, na místo," zaječela na něj pronikavě, až jsem sebou škubla a kocour se provinile odplížil na omšelou dečku do kouta. 

Skočná neztrácela čas, vytáhla z kredence balíček karet a začala ho netrpělivě míchat.

"Takže levou rukou, od srdíčka, tři krát tři karty do kříže."

Učinila jsem tak, Oksana si nasadila brýle a upřeně do nich zírala.

Nastalo ticho přerušované jen tikáním hodin a tichým kocourovým vrněním.

Když už to trvalo trochu dlouho, nesměle jsem si odkašlala.

"Nevím, jestli vám Linda říkala..."

"Určitě, nebojte se, děvenko, já vím proč jste tady! "  rozhořčila se Oksana tak, že jsem se málem odplížila za kocourem Mlíkem.  "Chcete zrušit to pitomé kouzlo. To už stejně nejde, to vám můžu říct rovnou, ale chtěla jsem vám dát nějakou dobrou radu do budoucna, teď jste mi ale přetrhla niť a hned tak se zase nesoustředím! Myslíte že je to jenom tak, napojit se na univerzum?!-"

"Moc se omlouvám, pípla jsem"

"Můžu vám aspoň přečíst něco z logru,"pravila čarodějnice smířlivě.

"Nezlobte se, já už bych snad radši..."  začala jsem se zvedat.

Chytila mě za rameno, až to štíplo.

"Tak to teda ne."

Odešla do předsíně.  Slyšela jsem, jak ve vchodových dveřích cvaknul zámek.

V kuchyni se Oksana postavila na špičky a vsunula svazek klíčů do džbánku bulharským folklorním motivem nahoře na lince.

Pak si s laskavým úsměvem sedla naproti mě.

"Nebudu tady plýtvat svým časem, aby si to pak slečinka v půlce rozmyslela-říkám vám, že z tohoto bytu odejdete, teprve až vyřešíme váš problém. A jestli ho nevyřešíme, no tak prostě neodejdete!!

I takoví už tu byli-co neodešli.."

Cvakla rychlovarná konvice, Oksana se otočila k lince

"Ale já bych snad přece jenom.."  učinila jsem další pokus, začínalo být trochu dusno.

Oksana se postavila těsně přede mě, konvici s vařící vodou v ruce. Viděla jsem zblízka každý chloupek jejícho silného srostlého obočí.

"Nikam," prohlásila pevným a klidným hlasem.

Atmosfera houstla.. Pozorovala jsem kostičky na voskovaném ubruse, a přemýšlela, jak z toho ven.

Do čeho mě to ta Linda zase namočila!

Oksana nekonečnou dobu seděla naproti mně a měřila si mě zlověstně svými očky.

Klidu mi nedodala ani sada nožů na magnetickém držáku za jejími zády.
Využila jsem toho, že Oksana šla zalít kávu v miniaturních šálcích a rychle jsem vytáhla z kabelky mobil. Ještě že mám vypnutý zvuk tlačítek.

POMOC !
Najít Lindu a odeslat. Snad se mi odtud podaří vypadnout živá a zdravá.

Oksana postavila na stůl šálky. "Teď mě na moment omluvte, musím pustit kocoura na balkon, má tam svůj záchod."

Sotva vrzly dveře od balkonu, skokem jsem se vymrštila po malovaném džbánku, který skončil ve třech kusech na béžových dlaždicích-sakra-ale klíče byly moje a dalším skokem jsem už u dveří zkoušela, který klíč ze svazku je ten pravý. První nešel zasunout, druhý zase ano, ale nešlo s ním otočit, pak už jsem nevěděla, který klíč jsem zkoušela a který ne, a musela jsem začít znova, nakonec mi celý svazek upadl na zem.

Oksana stála klidně za mnou.

"Je to ten velký s červeným rozlišovačem." řekla nakonec, "mohla jste se zeptat.
"a když píšete zprávu, měla byste dávat větší pozor, komu ji posíláte," dodala mimochodem.
"Co je vám do toho, komu píšu!" vytočila jsem se.
Hlavně proto, že před chvílí jsem si připadala jako akční hrdinka rafinovaně unikající ze spárů psychopata, a teď, když napětí pominulo, tak vlastně, no, poněkud trapně.
"Jen běžte, má milá, ale jediné co vám můžu říct, a to prosím, zdarma: Věci jsou tak, jak mají být a nesnažte se je měnit."
"Děkuji pěkně za radu," odměřeně odpovím a vložím svazek klíčů do nastavené dlaně čarodějky. S úlevou za sebou zabouchnu dveře.
"Psychopaty opravdu nemám zapotřebí, jdeme!" popadnu Lindu pod paží.
Před domem mě něco přiměje se otočit.

Za záclonou v druhém patře mě sledují dvě gamma oči.
Zvoní mobil. František.
"Děje se něco? Psala jsi, že potřebuješ pomoc nebo tak nějak.."

Oksana měla pravdu.

Měla bych si dávat větší pozor, komu posílám SMS.