Lacanovští postfeministé tvrdí,

že avantgardní poezie je napájena naším nevědomím.

Nesdílím jejich nadšení,

když si uvědomím,

jaké se mi občas zdávají sny.

Třeba ten před deseti lety,

jak jsem svou rukou oběsil tři Vietnamce.

Přitom mi jsou tyhle věci cizí

a pokud se touto národností nějak zaobírám,

je to vždy ve spojitosti s obdivem

k „náctiletým“ vietnamským děvčatům,

která občas potkávám a toužím po nich.

Už jen ta představa,

jak se rozlévám do těch jejich drobných tělíček…

Ale nic,

jen zde tvrdím,

že poezie nemusí být nutně utkána z našich snů

- i rozum je občas schopen vyplodit dobré umění.