Dneska jsem se ztratil. No vážně. Úplně jsem zabloudil. Jako bych chodil neustále dokola. Nevěděl jsem kudy kam a pořád jsem se dostával zpátky na to samé místo. Někdy se mi zdálo, že už jsem našel správnou cestu a byl jsem si jistý, že jdu správně. Jenže pak jsem došel na úplný konec, už se zkrátka nedalo jít dál, tak jsem se zase musel vrátit zpět a ještě několikrát zpět. Rozhodl jsem se, že zkusím projít i to houští kolem cesty. Nemělo to ale příliš velký význam. Spíš jsem zabloudil ještě víc, než když jsem byl na začátku.  Chvílemi se mi rosilo čelo a potil jsem se. Nebyl to moc příjemný pocit. Nikomu bych to nepřál. Pomalu jsem začal ztrácet hlavu. Rozhodl jsem se, že vyzkouším opravdu všechny možnosti, vyzkouším vše co je v dosahu, ale věřte nebo ne, byl jsem ještě dál k cíli, než jsem vůbec tušil. Někdy jsem šel opravdu dlouho, někdy jsem zase hned za druhým rohem zjistil, že jdu špatně. Zato jsem navštívil spoustu zajímavých míst. Ani jsem netušil, že taková místa ještě na tom světě existují. Problém byl, že jsem si pak stejně nebyl schopen pamatovat, kde všude jsem byl. Proto se několikrát stalo, že jsem šel stejnou cestou dvakrát i třikrát, abych zase viděl ten samý bílý ubrousek pohozený na cestě. Jednou jsem se rozběhl, skoro jsem sprintoval, byl jsem totiž přesvědčený, že teď už jdu správně. Zase jsem ale doběhl k vysoké betonové zdi, kde cesta končila. Začalo se stmívat a já už byl opravdu zoufalý. Věděl jsem, že do nekonečna hledat nemůžu. Už už jsem to chtěl vzdát, když mi zavolal kamarád.

„Hele tak jsem nad tím tak přemýšlel a neuložil sis tu diplomku na Plochu?“