Proletěl vesmírem a pak se nadechnul, bylo to jak výlet na špičce jehly, spočítal kolik je na displeji nul, zda další vteřiny zas neuběhly.
Pomalu se vracel a krátil se mu čas, krajina zezhora šedivěla, hřmoucímu dunění napospas, v ústrety bolesti co nevzletěla.
Po úspěšném přistání na útesu, kolem jen oceán prázdných slibů, takové množství dnes neunesu, nezbývá než letět zpět do vesmíru.
Ohlédne se ještě naposled za realitou, sám jenom tuší zda-li vůbec žije, myšlenku na návrat na duši má skrytou, zachrání ho nekonečná agónie? | 
neliba1 