Už byl tak blízko. Tak blízko zázraku. Nedokázal sice ještě určit kam se dostane, ale věděl, že mu to změní život.

Vracel se kolem třetí ráno ze své laboratoře a přemýšlel nad tím, jestli  to udělá. Odjet? Nebo tu zůstat? Sice nebyl ženatý, ani neměl žádné děti, ale přesto to tady miloval. Ráno si vždy vychutnával nádhernou scenérii, která se odehrávala za okny jeho dřevěného příbytku na pobřeží Atlantiku. Slunce se vždy vynořilo jakoby z hlubin oceánu a kdyby žil před stovkami let, pomyslel by si, že tam slunce zcela jistě bydlí. Někdy si představoval věci, které byly naprosto irelevantní, přesto ho např. představa Země, která cestuje vesmírem, naprosto fascinovala. Jaké by to bylo. Nastartovat tisíce a tisíce obrovských motorů a odletět s planetou Země někam do vzdálených končin vesmíru. Seděl by za obrovským kormidlem, proplouval mezi černými dírami, vyhýbal se hvězdám, planetám, kometám a dalším roztodivným, třeba nikdy neobjeveným vesmírným tělesům. Zpravidla usínal s touto představou, ale dnes neměl na podobné myšlenky energii. Sotva ulehl do své postele, jeho tělo se oddalo tichému odpočinku.

 Ráno bylo jako každé jiné. Potraviny měl nakoupeny na týden dopředu, tak si sbalil jen pár plátků chleba a s očekáváním se vydal do své laboratoře. Přístroje za noc nezaznamenaly nic zvláštního, proto měl teď více času na svoje pokusy.

 Zase spojoval několik laserových paprsků, směroval je v nejrůznějších uhlopříčkách, nechal je lomit speciálními optickými vlákny a vše zaznamenával do svého počítače. Věděl že se již blíží svému cíli, ale nebyl ještě napevno rozhodnut zda-li opravdu odjede. Zrovna zítra měl přijít na návštěvu Karel, jeho kamarád z dětství a zrovna o něho by nerad přišel.

 Večer si udělal trochu času na rozjímání nad sklenkou vína a přinutil se, udělat konečné rozhodnutí ohledně jeho cesty. Asi napíše dopis. Nebo pošle email všem přátelům. Ale nebudou ho pak mít za blázna? Uvěří mu? Budou jeho výpočty správné? Otázek bylo stále mnoho a už se opět ukládal ke spánku, když si vzpomněl na své předsevzetí, rozhodnout se právě teď. Vzal do ruky kostku a už se napřahoval, že jí nechá rozhodnou o svém osudu, ale na poslední chvíli pohyb své ruky zastavil a pomyslel si, že by to nebylo fér. Pokusil sám sebe uklidnit, když si vzpomněl na slova svého otce: „Co chceš udělat, udělej, nikdy jindy na to nebude čas“. Vstoupily mu do očí slzy, neboť si uvědomil, že tato slova jeho otec pronesl na smrtelné posteli s krutou diagnózou rakoviny prostaty. Udělá to uvědomil si, odcestuje. A víc už o tom nechci slyšet, řekl si sám pro sebe.

 Dál se množily trochu úspěšné a neúspěšné pokusy, když měl nastat den „D“, jak si ho pracovně nazval. Uprostřed obrovské skleněné nádoby se nalézala šestiboká hrací kostka, zhotovená  z ultralehkého materiálu, která se mírně pootáčela a vznášela se v prostoru skleněného kvádru, díky dokonale seřízeným fukarům, které vháněly přes malé otvory proudy vzduchu. Zaměřil svou soustavu několik laserů na tuto kostku, když se vzrušením zmáčkl tlačítko, které uvedlo paprsky do chodu. Po pár sekundách se stalo něco neuvěřitelného. Kostka náhle zmizela, vypařila se, prostě neexistovala. Dalším zmáčknutím tlačítka přístroje utichly a do jeho hlavy připlula vlna euforie, kterou utlumil hrdelním výkřikem, podobající se řevu jelenů v říji. Běžel ke své videokameře a tam se znovu přesvědčil, že nešlo o sen, či klam způsobený vyšinutím. Na nic nečekal. Vyndal z malé klícky bílou myšku a pokus zopakoval znovu. Neměnnost celé operace ho okouzlila. Po seřízení fukarů a po trochu zmateném výrazu v očích myšky se tento malý hlodavec vytratil z prostoru skleněného kvádru.

V té chvíli již na nic nečekal. Všechny dokumenty měl připravené, vysvětlující dopis ležel na jeho pracovním stole. Narychlo ještě přehrál všechny nové záběry a výsledky výpočtů do svého počítače, nastavil kameru, fukary byly vyzkoušené z předchozích pokusů, kdy se v prostoru skleněné nádoby vznášel a otáčel, až se mu nejednou udělalo špatně. Již nebylo cesty zpět. „Poletí, poletí! – opakoval si pro sebe. Věděl, že se může dostat prakticky kamkoli. Do budoucnosti, do minulosti, na jinou planetu, nebo na zahrádku svého domu, třeba se ocitne za dveřmi své laboratoře, do jiného státu, nebo třeba do věznice. I s touto alternativou počítal. Věděl ale, že se určitě někam dostane. Někam jinam. Zkrátka někam jinam!

 Když se hermeticky uzavíral ve skleněné nádobě, hořel nedočkavostí. Tlačítko dálkového ovládání spustilo silné fukary a po chvíli se již vznášel uprostřed nádoby jako netopýr. Otáčel se kolem své osy, proti své ose, kolem dokola, ale ve svých dlaních stále svíral malou krabičku dálkového ovládání. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a spustil laserové paprsky, které ho i přes zavřené oči oslepily, ale jen na chvíli, než se vydal na cestu, z které se dosud nevrátil.

Studenti 2. ročníku fakulty výzkumných věd si promnuli oči. Hodinový dokument o vědci, kterému se jako prvnímu podařilo úspěšně uskutečnit cestu časem právě skončil. Rolety na oknech přednáškového sálu se zvolna šinuly nahoru, aby jen doplnily slova profesora: „Příště si probereme život vědce co vynalezl perpetum mobile. Jeho jméno jistě znáte. Životopis a osudy vědců co si promítáme, budu chtít vědět přednostně u zápočtových písemek. Hezký víkend.

Poznámka autora:

Cestování časem i prostorem je snem mnoha lidských generací. Romány science fiction se zpravidla zaobírají právě touto myšlenkou a i my, se po hospodách hádáme, zda-li to jednou bude možné či nikoliv. Jedni argumentují logickou nemožností cestovat do minulosti kvůli zpřetrhaným nitkám časové kontinuity, druzí zase poukazují na obrovský pokrok lidstva a na slavné hlášky z minulosti o nemožnosti uskutečnění věcí a vyrobení přístrojů, které jsou již dnes běžné. Myslíte si, že se opravdu jednou budeme učit o vědcích, kterým se to podařilo, nebo je naše fantazie již nadměrně vyvinutá?