LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #13515
Autor:	Pavel Sláma
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	03.02.2005 13:41
Počet návštěv:	231
Počet názorů:	4
Hodnocení:	3

Pomeranč

Slunce se sotva znatelně dotklo okraje stolu a jeho čerstvé světlo ozářilo celou místnost. Na stole stála velká skleněná mísa. Byla plná čerstvého ovoce, které okolo sebe šířilo nádhernou vůni.

Mezi ostatními plody se na vrcholu jakési pagody naparoval obrovský pomeranč. Oranžově svítil po celé místnosti a na kůži mu vyráželi jemňoučké krůpěje kyselé šťávy ze slupky. Svým obrovitým břichem utiskoval ostatní ovoce. Kivi plakalo zeleně a křehké mandarinky oranžově. Banán jen vzteky hnědnul.
Tu se ozvalo malé obyčejné jablko:
“Mohl byste se pane trošku posunout? Stojíte mi na hlavě.”
“Hmmmm?” Jen tiché zamručení se ozvalo z obrovské masy citrusu.
Po jablku se ozvaly ještě ostatní plody, ale s oranžovým náfukou to vůbec nehnulo. Seděl si tam, kde ho člověčí máma položila a bylo mu úplně fuk, že se těm dole špatně dýchá a že se určitě nedočkají večera ve zdraví.
Během dne si lidé z domu chodili postupně pro ovoce. Mlsali mazlavé banány, zakusovali se do šťavnatých jablíček a ochutnávaly trpce sladké mandarinky. Jen velký pomeranč stále zůstával na vrcholu mísy. Ovoce postupně ubývalo a pomeranč klesal a klesal, až zůstal úplně sám. Nyní se cítil proti míse malý. Neviděl ven přes vzorovaný okraj a najednou jej začal sžírat strašný pocit.
“Co teď bude se mnou?” Říkal si. “Proč si mě nikdo nevzal a nesnědl mě?”
V jeho úvahách jej vyrušila tma. Seděl sám uprostřed svého strachu a oknem jej mrazila temná noc.
“Budu ještě někdy k užitku? Přijdou si pro mě?”
Druhého rána už slunce našlo mísu prázdnou. Všechno ovoce bylo snědeno a velký pomeranč se taky vypařil. Nevím, kam zmizel, nevím, kde je mu konec. Jen vím, že je pryč. Snědl jej snad někdo? Vyhodil? Dost možná. Ale proč?

Určitě se zamýšlíte nad osudem hloupého pomeranče. Proč na něj myslíte? Vždyť je to jenom pomeranč, proboha. Kousek oranžové slupky a uvnitř mokré, lepkavé nic. Proč třeba nemyslíte na své blízké? Vaše dcera vás jistě potřebuje víc a vaší matce jste už dva roky neřekli, že ji máte rádi. Proč pomeranč? Našel jsem si tento symbol zbytečnosti jen proto, aby mě vždycky včas vrátil do reality. Plýtváme myšlenkami na zbytečnosti a to podstatné nám utíká mezi prsty. Najděte si každý svůj pomeranč. Najděte si jej a čím míň na něj budete myslet, tím lépe pro vás. Považujte jej pouze za nesmysl, který vám pomůže najít zpět své blízké, který rychle sníte, a po kterém vám zůstane jen trocha kyselé chuti v ústech.

Epilog

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Pavel Sláma', 03.02.2005 13:52.