LiTerra

Bylo první říjnové ráno. Slunce se sotva vydrápalo nad obzor a nesměle osušovalo vlhkou, sešlapanou trávu v úvozech. Jarda Kameník si to štrádoval dolů do vsi. Byl v jakési slavnostní náladě. Pohvizdoval si “Kdož sú boží bojovníci . . .” a hrdě třímal svou dvojku po dědečkovi. Byl na ní právem hrdý, byla to nejlepší předválečná značka. Těšil se jak malej Jarda.

Téměř všichni z našeho mysliveckého sdružení už půl hodiny postávali před hospodou a popíjeli něco pro zahřátí. Přišoural se i náš učitelskej – Radim Vyhnálek. Nejlakomější chlap, kterého kdy naše Lhota pamatuje. Byl vždy mezi chlapama jako nevítaná návštěva. Mluvil sice jako kniha, ale nikdy neporučil kořalku v hospodě, nikdy nikomu nezištně nepomohl a nikdy taky neměl žádný pořádný kamarády. Byl posedlej jenom svým barákem na horním konci dědiny.

Jejich moderní vilka se tyčila svým mohutným štítem nad okolní chalupy. Bylo ji vidět už ze státní silnice. Dům měli zařízený ve velkém stylu. Mobilní telefon, rychlý a hlavně drahý auto, koupelna jak ze žurnálu, mramorový chodník – no prostě šťastná to rodina. Zuzanka Vyhnálková se opravdu činila. Každý týden vyklepávala svoje chlupaté přehozy, vždy tak, aby ji někdo u toho viděl. Neustále se promenádovala na verandě a nejraději v nové šusťákové soupravě – cítila se tak hrozně důležitá. Tím se stalo, že jim ve vsi nikdo neřekl jinak, než “ ti krkouni”.

Konečně přišel i Honza Truhlář, co mu babička půjčila dědovu hučku, a samozřejmě nemohli chybět kluci Dvořáci, takže jsme mohli vyjet. Hon byl v naší vsi vždy tím nejlepším a nejnapínavějším zážitkem za celý rok. Kam se hrabe výlet do města. Alespoň, co se týče chlapů. Dali jsme si do hospody batůžky a krkoun Vyhnálek si odložil i svou koženou síťovku se svačinou.

“Prosím tě, proč si bereš na tu chvilku svačinu?”, pokoušela se o vtip Jarka Dvořáková. “Vždyť bude večer guláš, jako každej rok.”

“Nestarej se Jaruno”, vyštěkl po ní učitelskej, “raději mi řekni, kdy mi ten tvůj doveze ty slíbený překlady, musím ten sklípek dodělat, než napadne sníh.”

Jako vždy bylo po diskusi. S Vyhnálkem se nebylo radno pouštět do řeči. Vždy to otočil proti vám. Jarka se nakrkla a pro sebe utrousila něco hanlivého.

“Nech to plavat”, zkoušela ji utěšit Maruška, “my jsme spolu studovali, takže vím jakej je. S ním žádnej dobrej obchod neuděláš.”

“Ale takhle už to dál nejde”, pokračovala Maruška Kameníková, “musíme tomu krkounovi dát co proto.”
“Co kdybychom mu před garáž nasypaly hřebíky”, přidala se Olinka.
“A nebo mu natřeme plot na růžovo”. Chytré nápady se jen hrnuly.

“Tak mu do té jitrnice, co mu dala ta jeho na svačinku, nacpeme psí hovno”, zahlaholil kuchař Rosťa, který si vedle prohlížel jakýsi sprostý časopis a poslouchal ženské jen na půl ucha.

Bylo rozhodnuto. Ženské z kuchyně nám předaly instrukce, aby kluci Dvořáci zaměstnávali během honu krkouna Radima. Rosťa zatím běhal po zahradě za svým Cezarem (to byl Poštulkovic vlčák) a loudil po něm hromádku. Nakonec ta jitrnice vypadala jako čerstvá. Ani řezník z dolního konce by lepší nesvedl.

Bylo po honu. Jako každý rok, tak i letos jsme hráli přesilovku. Dvanáct střelců a deset náhončích ulovilo celkem tři zajíce, šest bažantů a jednu malinkou koroptvičku. Chudinka, asi se tam nějak zapomněla. O to víc zbylo času na vášnivé diskuse o nábojích a flintách, o neprostupném porostu a mokré trávě, o psech a kočkách – takže prakticky o všem. Nikdo se však nebavil o svačině Radima Vyhnálka. Všichni to věděli a všichni na to čekali. Kupodivu to nikdo neprovalil. Přiblížil se večer.

Rozmáčené boty špinily podlahu v hostinci, pod věšákem se tísnily pušky lovců a spadené teplé svršky a čepice. Nálada v sále gradovala triumfálním očekáváním. Káva zavoněla celým sálem a za všeobecného jásotu začali kuchař Rosťa, hostinský Janoušek a překrásná servírka Olinka roznášet sváteční, myslivecký guláš. Každý dostal velký talíř a k tomu čerstvé rohlíky, přímo z pekárny. Příbory netrpělivých jedlíků se pohnuly a snad by se pohnula i země, kdyby to nebylo jen jídlo a jen guláš.

Jen krkoun Radim Vyhnálek stál stranou tohoto zázraku. Cinkání nádobí a příborů pomalu ustávalo. Jen těžké oddychování přejedených lovců střídaly pochvalné věty na adresu kuchaře Rosti, na krásu servírky Olinky a občas se ozvalo říhnutí některého neomalence. Chvíle se zdála být jako stvořená pro zlatý hřeb večera. Roli nejvyššího boha pomsty vzal na sebe Jarda Kameník:

“Radime, co tady tak smutně sedíš, proč aspoň něco nepojíš?”, zaryl s pošklebkem.

Krkoun Radim Vyhnálek však reagoval zcela nečekaně:

“Stará mi dala na svačinu jitrnici, prý abych neutrácel za hlouposti,” jal se

vysvětlovat a v tu chvíli bylo v hostinci opravdové ticho, ani papír se nepohnul, “ale já jsem tu jitrnici nechtěl jíst studenou, tak jsem si ji dal ohřát do toho vašeho guláše . . . a ona se mi potvora rozvařila.”

Dramatické ticho trvalo pouhý zlomek sekundy. Zbytek oslav poslední leče si budou pamatovat místní rodáci velice dlouho. Panika a nesnesitelný řev připomínaly scény z Titaniku, převrácené stoly a židle se válely všude kolem. Na toalety se už nikdo ani neobtěžoval. Všichni se se svým problémem vytlačily před hostinec a dali tam průchod prosté lidské reakci. Čísi ruka vytáhla ven i Radima Vyhnálka a ten byl téměř ubit k smrti. Naše zostuzené a potupené myslivecké sdružení se už nikdy nesešlo. Ostatní přítomní na poslední leči, (která byla opravdu už poslední), od té doby nesnáší guláš a kuchař Rosťa vaří kdesi v Pelhřimově na bufetu.