V zápalu vášně - Och kapitáne, to jsou krásné stuhy. Podívejte na tu růžovou, jak by mi šla k šatům. Anebo tady ta světlomodrá, jak mi ladí s očima. Kapitáne! Musíte se mi do nich dívat zblízka. Chichi… - Oči máte hluboké jako Mariánský příkop, Marion, ale bohužel, ani centimetr těch stuh není můj, abych vám je mohl darovat. - Ach, to je škoda. A koho jsou, nevíte? Snad kdybych majitele vyhledala a přesvědčila… - To bych být vámi nedělal. - Proč, kapitáne? - Mám dojem, že je zde suší vodník. Marion, rád vás držím v náručí, ale neomdlévejte, dnes jsem ještě neposiloval! - …Kapitáne! Chcete říct, že zde na lodi se vyskytuje ten ošklivý zelený mužík, který topí lidi?!A že tu ještě s vaším vědomím suší své ohavné pentle. Dobře vím, nač je používá: láká na ně nevinné dívky a stahuje je do vodních hlubin. Pokládala jsem vás za čestného muže, ale trpce jste mě zklamal. Chci okamžitě vystoupit! - Jsme uprostřed oceánu, Marion. - Tak vystoupím v nejbližším přístavu! - Přistaneme nejdříve za měsíc. Nezapomeňte, že cestujeme kolem světa. - V tom případě…V tom případě žádám alespoň vysvětlení! - Hned se vám ho dostane, ale nesmíte mě přerušovat ani omdlévat. - Jsem jenom slabá a křehká žena. Vynechte prosím vše, co by mě mohlo rozrušit. - Pak budu moci pouze mlčet. - V nejhorším případě spoléhám na vaši pevnou náruč. - Raději si sedneme, Marion. Mnoho jsem nespal, cítím se poránu oslaben, nemohu zaručit, že bych vás zachytil. - Nuže kapitáne? - Nařkla jste mě z nečestného jednání. Jako vždy jste neměla pravdu. - Jako vždy?! - Tedy…v tomto případě jste neměla pravdu. Vodník naši loď skutečně navštěvuje…ne neomdlévejte, vždyť sedíte. Ale chodí si sem pouze odpočinout. Je totiž vytrvalostní plavec, chce přeplavat La Manche a trénuje vedle naší lodi. - Vodník…sportuje…plavec…Je toho na mě příliš, kapitáne. Kdybyste mi vyznal lásku, což jste tedy mimochodem ještě neučinil!, nemohlo by mě to rozrušit více! Vodník má sedět na vrbě a spravovat své sítě nebo si šít botky. Ale plavat přes La Manche, taková dětinská záliba! - I vodníci jsou jenom muži. - I kdyby, proč, proč musí odpočívat zrovna na naší lodi. Lodí je víc, že kapitáne?! - Je to můj přítel. - Kapitáne! - Chodili jsme spolu na námořní akademii. Já studoval kormidlo a on vodohospodářství. Nemohu nechat spolužáka bez pomoci. - A proto mu pomáháte v jeho nečestných úmyslech? Co ty pentle?Není vám líto těch nevinných děvčat? - José nemá takových laciných triků zapotřebí, Marion. Těmi stuhami váže kytice leknínů, které dává svým ubohým obětem. Nezapomeňte, že jsme v jižních mořích. - ??? - Zdejší vodníci jsou italského typu, ne takoví nemastní neslaní mužíci, které znáte z Čech. Ženám se líbí. Vysocí, černovlasí, s jiskrným pohledem. Nikoho netopí, specializují se na lámání ženských srdcí. Půlku srdce svedené nešťastnici nechají, půlku si zavřou do hrnečku. - Nic pro mě kapitáne. Jistě bych snadno odolala. - Nic bych si nepřál víc. Mám ale své pochyby… - Dovolte! - …jen proto jsem vás s Josém ještě neseznámil. Vždyť víte, jaké jsou mé city k vám! - A mé k vám. Nuže, můžete se vyslovit… - V zápalu vášně mi docházejí slova. - Vím, co chcete říci. Má odpověď zní… - Ehm, Ehm…Hleďme…José, příteli, jak rád tě zase vidím… - Já tebe neméně, Pablo..Představíš mi svou rozkošnou společnici? - Jseš si jistý, José, že nechceš jít se mnou do pánského klubu na partii pokeru? - Zcela jistý. Chci plnit tvé přítelkyni i nejtajnější přání. Madam, zde pro vás kytice z pravých mořských korálů. - Nádherná vazba. Och, kapitáne, běžte, běžte hrát ten svůj poker, máme si toho s Josém mnoho co říci. - Marion, mohu ještě na slovíčko? - Jen na jedno, José čeká. - Varuju vás, Marion. - Tak nádherný a duchaplný muž… - Víte, kdo jsou všechny ženy na lodi? Všechny cestují za ním. Jen proto musíme plout zdejšími vodami. Už ho kdysi poznaly…a přesto… - Nerozumíte jeho duši, kapitáne. Nepoznal dosud tu pravou. Ale já ho vyléčím. - Co bude s námi, Marion?! Nevím, na co se ptáte. A nyní nás nechte o samotě. Již běžte, běžte na ten svůj poker… /28.února – 4.března 2006/ | 
Hana 
Nechci 