Sam nesnášel déšť. Dokázal se srovnat s jakýmkoli jiným počasím, od letního dusna po vichřici, ale malé kapky dopadající s typickým ´plop´ na jeho kovový parapet ho vždycky dokázaly dohnat k šílenství. Začínalo to vždycky stejně. Sedí na svém Křesle (tak mu říkal) ve třicátém čtvrtém patře svého New Yorského bytu a pozoruje lidi, malé tečky tak hluboko pod ním, že si někdy ani není jistý, zda skutečně existují. Měl je za to rád. Co chvíli stočí svůj pohled nahoru, směrem k nebi. Někdy se jen usměje a začne nerušeně, znovu od začátku počítat ony malé různobarevné mravence.

To za předpokladu, že je obloha jasná a žádný Mrak se nechystá narušit jeho pohodu. Občas se však stane, že tomu tak není.

Jako právě dnes.

Stalo se to, když právě zakončoval třetí desítku Červených.

,,dvacet sedm, hmm…dvacet osm, dvacet devět…”

Plop.

Sam málem vyskočil z kůže. Ztuhnul, v naději že se jen přeslechl.

Plop.

Ne, teď již si byl jistý. Malá kapka se pomalu začínala rozpíjet na okenním parapetu. Sama se zmocnila panika. Snažil se racionálně uvažovat (pamatoval si jako dnes, co mu říkal doktor, ,,Samíku, hlavně se uklidni a zamysli se nad tím, co chceš udělat”), ale ten šílený zvuk mu drásal nervy na cáry. Křičel. Zjistil, že když bude křičet dost nahlas, dopadající kapky neuslyší .

Déšť zesílil.

Sam se usilovně snažil ve svém řevu přemýšlet. Musí přece existovat místo, kde neprší!

,,Kde neprší, kde neprší”, ozývalo se mu v jeho myšlenkách jako ozvěna.

Pak ho to napadlo. Hlas mu pomalu odcházel, až už nemohl dále křičet. ,,Teď nebo nikdy”, mihlo se mu hlavou a téměř zároveň se rozhodl. Rozeběhl se, napřáhl ruce před obličej a prolétl oknem, které se s třískotem rozbilo. Svištění větru přehlušovalo zvuky deště a Sama zaplavil pocit štěstí. Sebral veškeré své síly a začal opět křičet.

Na zem dopadl jen o něco později, než střípky skla.

Chvíli byla tma a pak se v dálce objevilo bílé světlo.

,,Nebolelo to”, pomyslel si Sam.

Poprvé si začal uvědomovat, co vlastně udělal. Přemýšlel o svém dětství, o své matce i o tom, jak se zbláznil. Přemýšlel o dešti. Nyní je všechno tohle minulostí. Co je ale teď? A co bude potom?

Světlo se přibližovalo nebo on se přibližoval ke světlu. Nebyl si jistý.

Přemýšlel, jestli spáchal hřích, tím, že se zabil. Vzpomínal si, že z toho mýval strach, když byl mladší, velký strach. Snad se…

Světlo ho pohltilo a on stál v bílé místnosti s jednou stěnou ve které byly dřevěné dveře.

Pak uslyšel slabý, mužský hlas.

,,Vítej, mé dítě”.

Otočil se a uviděl před sebou muže, něco kolem čtyřicítky, ve žlutém svetru a hnědých manšestrácích. Sam ho viděl zprvu trochu rozmazaně. Protřel si oči, ale nijak se to nezlepšilo.

,,Věř, můj synu”, pronesl ten muž.

Sam se na postavu dlouze zadíval a pomalu si uvědomoval, kdo před ním stojí. Čím více mu to docházelo, tím ostřeji muže před sebou viděl.

,,Vy jste anděl?”

,,Ne, já jsem Bůh”.

Sam se na muže znovu podíval. Takhle si boha nepředstavoval.

,,Takže Bůh”.

,,Ano”.

,,Co bude teď?”

Na mužově tváři se objevil výraz smutku.

,,Teď…Budeš čekat.”

,,Na co?”

,,Než mě to napadne”, odvětil muž a vyhnul se přitom pohledu Samových očí.

,,Co?!Co tě napadne?” , zeptal se Sam naléhavě.

,,Co teď bude”.

Sam nechápal. Chtěl se Boha nadále vyptávat, ale on jen pozvedl pravici a druhou rukou ukázal směrem na dveře.

,,Jdi”, pronesl smutným, klidným hlasem.

Sam neměl sílu odporovat Bohu. Přišel ke dveřím a otevřel je. Zavrzaly. V temnotě slyšel tichý šepot miliard lidí a jakoby z velké, převelké dálky zoufalé výkřiky v různé jazycích, z nichž některé ani neznal. Se zděšeným výrazem se otočil zpět k muži ve svetru. Ten stál, hlavu skloněnou k zemi a šeptal něco nesrozumitelného. Pak se podíval na Sama a potichu řekl:,, Omlouvám se…”.

  Sam omdlel. Bůh stál a díval se jeho směrem. Po tvářích mu začaly téct slzy.