Motorkáři

Jednou časně z rána, kdy jsem si ještě myslel, že mám celý svůj krásný dlouhý život před sebou, mě ze sna probudil tříštivý zvuk sypajícího se skla, následovaný ostrou bolestí v hlavě. Jedním pohybem jsem vstal a s ostrými nadávkami na rtech jsem se začal ospale pídit po příčině hluku a mé rozbité hlavy. Naštvaně jsem vystrčil hlavu z rozbitého okna, odhodlán seřvat i samotného Pánaboha, ale uviděl jsem jenom hodně vysmátý obličej svého bratrance Joža(proslulého absencí jakéhokoli typu střízlivosti, zhruba od svých devíti let), ze kterého se ozvalo skutečně oduševněle znějící: ,,Čaaaau!”. Otřel jsem si krev z čela a v tu chvíli jsem si myslel, že mu tentokrát už fakt jednu vrazim, ať ho ta kocovina po probuzení pro mě za mě třeba zabije.Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem zaostřil směrem za něj a myslel jsem si, že jsem snad víc mimo než on, protože jsem uviděl krásného bílého harleje. Beze slova jsem ukázal směrem k němu, nacož Jožo reagoval střízlivým:,,Hustej, co?” a dodal:,,Sedej, hejbni. Ale řídim já.” Chtěl jsem něco namítnout, ale nakonec jsem jen beze slova vylezl z okna a pomalu jsem si sedl za mnoha různými typy zápachu páchnoucího bratránka. Pak jsem se trochu probral z překvapení a došlo mi, že z podpory, kterou ještě k tomu Jožo z nějakého podivného důvodu nedostává, si asi takovouhle mašinu pořídit nemohl.Ale pak jsem si řekl, že je mi to vlastně úplně jedno. Naše rodina se způsobem lidí bez podpory a bez práce živila již……………….no zkrátka dlouho, a tohle byla jen jistá forma evoluce. Dřív se kradli koně dneska se holt kradou harlejky, protože koně z těchto končin vymizeli už určitě hodně let před tím, než jsem se narodil. Jenom dědeček totiž často vyprávěl, že salám ze psa nebo kočky se s koňským, který mívali v časech jeho mládí, nedá ani náhodou srovnávat… No, ale mě vždycky chutnal.

Z mých úvah mě probral řvoucí zvuk motoru a pode mnou se třesoucí želený oř. Během několika vteřin jsem už cítil vítr ve svých vlasech a krajina začala kolem nás proudit stále větší a větší rychlostí. Bratránek se šíleně smál a něco křičel.

Říká se, že každá rodina má někde nějakou bláznivou odnož a u nás to platilo dvojnásob. Polovina z mých patnácti bratrů a dvanácti sester byla všemi včetně mě považována za idioty a druhá také, ale bylo neslušné to o nich říkat, protože se tak už narodili. Strýcové, což byli všichni ostatní muži v mém okolí(jeden z nich měl nejspíš co dočinění s mým narozením, ale nikdo nevěděl který) byli na tom podobně, ale o těch se to také nesmělo říkat, protože byli zase dospělí. Nicméně já jsem měl beztak vždycky srandu ze strýce Dizidera. Byl zavalitý, snědý, tmavovlasý a neustále na mol. To sice byli v naší rodině vesměs všichni, ale on byl ještě k tomu permanentně naštvaný. Co jsem si pamatoval, neslyšel jsem ho nikdy jinak komunikovat s okolím, než řevem nebo naprostou apatií, což se střídalo v naprosto nepravidelných intervalech, bez znatelných podnětů.

Jožo začal nahlas vyřvávat nějakou rasistickou odrhovačku o bílé lize(magor, říkal jsem si), pustil řidítka a než jsem je stačil chytit, přední kolo se smýklo a byl konec.

Na polorozpadlé dveře jednoho domu uprostřed cikánské čtvrti zabouchal holohlavý chlápek v černé kožené bundě, černých slunečních brýlích a červeno – bílo - černou přilbou v podpaží.Vypadal jenom jako hodně naštvaný motorkář se sklony k fašismu , ale ve skutečnosti to byl méně naštvaný motorkář se sklony k fašismu, kterému ukradli motorku a on je moc rád, že ji ukradli zrovna ti, kteří ji ukradli. Vlastně jí už našel, byť trochu pošramocenou a hodně od krve. Nečekal, že by mu někdo otevřel, proto to pro jistotu udělal sám, brokovnicí SPAS – 15, ve většině zemí zakázané pro přílišnou brutalitu. Opřen o stěnu tam ležel zavalitý, snědý, tmavovlasý muž. Byl na mol. Chlápek procedil skrz zuby: