Dlouho bylo ticho. Ležel jsem na lehátku téměř uprostřed prostorného, avšak skromně zařízeného stanu. Čekal jsem.

Konečně se pohnula plachta kryjící vchod a do stanu vstoupil statný muž. Ucítil jsem pach potu, kůže a oleje. Mlčky se posadil naproti mně a elegantními, úspornými pohyby si sundal helmici.

„Čekals dlouho?“ zeptal se Marcus Aurelius. Jeho hlas byl příjemný; měkký, ale nekompromisní. Nešlo neodpovědět.

„Ne, jen pár minut,“ řekl jsem.

„O čems to chtěl se mnou mluvit… aha, už vím. O té mé větě, co si jí za mnoho stovek let zapíšeš do své sbírky citátů.“

Mlčky jsem přikývl.

„Štěstí tvého života,“ pokračoval Marcus Aurelius, „záleží na tvých myšlenkách.“

„Vysvětli mi to,“ řekl jsem.

„A to jsem si myslel, jak snadné je tuto větu pochopit,“ usmál se císař. „Kdo má šťastné myšlenky, má i šťastný život. Kdo má v duši smutek a neštěstí, dopadne jako ty.“

„Ale odkud se vezmou šťastné myšlenky, když není štěstí v životě? Jak to mám udělat?

Císař se zamyslil; na čele mu vyvstala hluboká vráska.

„Víš, že jsem velebitel samoty, klidu a sebezdokonalování,“ řekl po chvíli. „Zkus se stát dokonalým! Nevím, co by mohlo přinést většího štěstí.“

„To už jsem zkusil, Aurelie,“ odpověděl jsem, „ale čím více se snažím o dokonalost, tím více jsem sám. Lidé mi přestávají rozumět.“

„Ani mně lidé nerozumí… ,“ Marcus Aurelius vzepjal ruce k nebi, „…a jsem císař!“

„A jsi šťastný?“

Ta otázka zůstala viset ve vzduchu nezodpovězena. Ale pohled v očích toho ušlechtilého muže mi dal odpověď nad slunce jasnější.

„Vrátíme se k té tvé větě,“ řekl jsem nakonec. „Pokud se štěstí lidského života odvíjí od jeho šťastných myšlenek, od čeho se odvíjejí šťastné myšlenky?“

„Šťastné myšlenky vyplynou z naděje. Dokud budeš věřit, že se svět nakonec dá správnou cestou, že najdeš někoho, kdo zaplní pustinu ve tvém srdci, že se objeví bytost, jejíž ženskost bude protiváhou tvé mužnosti, pak bude tvůj život naplněn nadějí. A od naděje je už jen krůček ke šťastným myšlenkám.“

„Ale také ke zklamání. Několik už jsem jich prožil.“

„Já vím.“ Marcus Aurelius vstal a zapálil pochodeň. Plameny se odrážely v jeho hlubokých očích, obličej měl plný tančících stínů vrhaných hustým plnovousem.

„Vidíš ten plamen?“ Císař zabodl pochodeň do země těsně u mého lehátka. „Živí ho vzduch a smůla, ale také náš obdiv a jeho naděje.“

Pozvedl jsem tázavě obočí. Marcus Aurelius si sedl vedle mne na lůžko a pokračoval. „Oheň je stejný jako člověk. Touží překonat hranice, které jsme mu vymezili. Chce se rozrůst mimo tuto pochodeň, mimo ohniště či pec. Možná i mimo tento svět. Je to jeho podstata. Každý živý tvor usiluje o zachování sebe sama a oheň je také živý. Stejně jako člověk umí pomáhat, ale i ničit a zabíjet. Ale přes to všechno žije v souladu s přírodou… a proto je svobodný a má svou naději, svou touhu. Ta ho živí.“

„Pokud nezasáhne vnější svět,“ řekl jsem.

„Jak může svět zadusit plamen ve tvém srdci? Jak může zničit tvou naději, tvou víru ve šťastný život?"

„Snadno, Aurelie.“ Vzal jsem do ruky hrst hlíny a hodil jí na pochodeň. Plamen zhasl a oba jako bychom slyšeli bolestivý sten. Žár v císařových očích pohasl. Zvenku k nám dolehl dusot kopyt.

„A to by tě mělo zastavit? To je příčinou tvého smutku?“ Císařův hlas byl naplněn žalem. „Volentun fata ducunt, nolentun trahunt. Víš, kdo to řekl?“

„Jistě. Lucius Annaeus Seneca. Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“

„A to je právě ono! Štěstí tvého života záleží na tvých myšlenkách. Věřím, že je tato věta pravdivá. I ve vašem století existuje věta s podobným významem. Myslím, že zní: Jak si kdo ustele, tak si také lehne. Jde v podstatě o totéž, i když je tahle druhá teze zaměřena dosti materialisticky. Její význam by se však dal snadno převést do života. Tvá vyhaslá duše prostě potřebuje křesadlo, ale ty se musíš také přičinit. Musíš ho hledat a ne se jen nechat vléci osudem. Jedině plamen vyžene smutek z tvého nitra, kde se uhnízdil jako odporný parazit. Rozumíš tomu?“

„Dokonale.“

„V tom případě už ti nemám co říci. Ale než se vrátíš do své doby, pověz… kdy zemřu?“

„Opravdu to chceš vědět?“

„Ano, abych se mohl připravit.“

Chvíli jsem pozoroval císaře a pak jsem řekl: „Za sedm let, Aurelie. Za sedm let.“

„Děkuji, příteli.“ Marcus Aurelius sebral ze země pochodeň a vrátil ji na své místo. „A teď už jdi. Nezapomínej, že jsem velebitel samoty, klidu a sebezdokonalování. Chci být sám.“

„Ale nebuď sám dlouho, Aurelie.“ Císař smutně pokýval hlavou. Dával mi své sbohem…

Když jsem otevřel oči, ještě jsem v nose cítil ten štiplavý pach koní, potu, kožené výstroje a olivového oleje. A ruku jsem měl špinavou od hlíny.