Byl sychravý březnový den a na mraky potažené obloze zakroužila osamocená vlaštovka. Třepotala malými křídly a hlasitým zpěvem se snažila přivolat své družky. Ty jí však neslyšely, neboť byly kdesi daleko na jihu.

její švitoření však probudilo ze zimního spánku pupeny na stromech, především kočičky, které mají lehké spaní. když už je slyšet vlaštovky, řekly si pupeny kočiček, je na čase začít něco dělat. A pupeny pukly.

Vůně čerstvých květů se rozlila do kraje a vylákala hmyz z jeho závětrných skrýší. Začal lačně poletovat kolem a vířit vzduch svými křidélky. Jeho hlasité bzučení zaznívalo i pod zemí.

A semínka rostlin v té zemi ukrytá se líně zavrtěla a ztuhlou hlínou se na svět prodraly první ospalé klíčky podbělu.

Když mraky na obloze spatřily, jak se to tam dole začíná všechno zelenat, usoudily, že by se měly posunout více na sever a udělat tak cestu nedočkavým hřejivým paprskům. Daly se tedy pomalu do pohybu a slunce se rozzářilo v celé své nádheře.

A pak že prý jedna vlaštovka jaro nedělá…