Holubi

Už jsem myslel že zase sněží,

ale to jen padali holubi ze střechy

hlavního nádraží..

Včera jsi napsala: „Usmívej se! Sluší ti

když se usmíváš..“ tak náhle, že se rozšklebila

i štěrbina mezi polokoulemi mozku

(jsou úsměvy, které otevřely srdce i sochám)

A to přitom byly dny, kdy strach zašíval ústa

pokračovacím stehem tak dokonale,

až by člověk váhal, jestli jít pro pomoc

k milence nebo k chirurgovi..

I máma jednou zavolala: „Jdu za tebou“, aniž

se starala o to kde jsi – a trefila se na zlatý zub

přesně..

Co chtít od života víc než pár tref do desítky?

(Snad jen spatřit alespoň na okamžik terč..)