Ve zbytku záclon pod chodidlem

kde odráží se němý svět

vzpomínky snadno smyjou mýdlem

kdo procházejí tam i zpět

V osobním vztahu k nedůvěře

s pocitem, s nímž se nedá žít

že v závěru každé hádky

bůh Ianus hlídá všechny dveře

z konců nás vrací na začátky

a kruhy nelze rozpojit

Jen zbytky záclon pod chodidly

už rozlišují „dřív“ a „teď“

přátelství, kde dvě tváře sídlí

jen jednu z nich znám nazpaměť

S úsměvem Venuše, který je bezcenný

protože nic není jako včera

dnes stojím ve dveřích se strachem Vereny

a dýchám s odvahou Olivera